Pamatujete si, kdy jste poprvé přijel s divadlem do Ostravy?
Naše divadlo vzniklo v roce 1967. Zpočátku jsme nejezdili na zájezdová představení, takže do Ostravy jsme mohli přijet až někdy v 70. letech. Tuším, že poprvé jsme hráli v Ostravě v roce 1975.
Jak vás přijali diváci? Nevyděsilo je, že část představení tvoří přednáška?
Pamatuji si, že právě z toho jsme měli strach. Poprvé jsme hráli ve vítkovickém domě kultury a všechny nás překvapilo, jak je tady dobré publikum. Vysvětlili jsme si to tím, že v Ostravě žije mix obyvatelstva, téměř americký mix. Sjeli se sem za prací lidé z nejrůznějších končin republiky a to divadlu velice svědčí, Více, než když na představení přijdou třeba jen Hanáci. Hned o prvním představení jsme věděli, že v Ostravě máme bezpečné publikum. Z tohoto důvodu jezdíme do Ostravy s předpremiérami. Představení ještě není zralé, ohrané, ale jedeme do Ostravy s tím, že diváci nás tady podrží a my si vyzkoušíme, na co reagují a na co ne.
Takže v Ostravě si opravdu zkoušíte reakce publika?
Ano, přesně tak to je. Vše si odzkoušíme a pak se v Praze nemusíme bát před kritiky, kteří shlédnou premiéru. Vyzkoušíme si tady, jestli to, co jsme si plánovali, funguje. Když vzniká představení, začínáme zkouškami bez lidí, ale to není ono. Říkáme si: Tady musíme počkat, tady bude smích. Před lidmi zjistíme, jestli tomu tak opravdu je. A když se smích neobjeví, musíme něco vylepšit. Reakce Ostravanů nám pomáhají a vždy se sem těšíme.
Prozradíte, co děláte po představení?
Po celou dobu, co jezdíme do Ostravy, bydlíme v hotelu, který se jmenoval Chemik, dnes Harmony. V tomto hotelu máme jednu jistotu. Vždy po představení na nás počkají a načepují nám pivo. Proto trávíme večery tam. A také už jsme starší pánové, takže jsme rádi, že máme pivo blízko postele.
Jak vznikají tak zvané hlášky? Píšete je cíleně?
Někdy se snažím dostat do textu něco vtipného, tedy hlášku, ale často projde bez povšimnutí diváků. Naopak zdomácní věta, u které by mě to nikdy nenapadlo. Reakce lidí se nedají předpokládat.
Mají postavy z vašich scénářů reálný základ?
Jak kdy. Dívám se kolem sebe, všímám si příběhů lidí a ty pak zpracuji. Něco si také vymyslím, jinak to nejde.
Vycházejí hlavní hrdinové ve filmu Vratné lahve z vašich zkušeností? Samozřejmě jsem popsal nějaké situace z mého manželství. Obával jsem se, co tomu řekne má žena, ale nakonec se jí to líbilo.
Nebál jste se létat balónem?
Celá scéna vznikla díky tomu, že mému známému koupily děti k sedmdesátinám let balónem. Vzal mě s sebou a let v naprostém tichu mě okouzlil. Proto jsem tuto scénu použil do Vratných lahví. Tam jsme si ale nezalétali ani jednu minutu, neuletěli jsme jediný metr. S Danielou Kolářovou jsme viseli v koši pod jeřábem ve čtyřicetimetrové výšce a natáčeli nás z druhého jeřábu.
S vaším synem Janem, který Vratné lahve režíroval, jste se přel ohledně scénáře. Proč?
Celý spor vznikl z nepochopení. Syn si původně objednal lehkou komedii. Scénář jsem v tom duchu napsal a hledal jsem komické situace. Když si syn scénář přečetl, prohlásil, že bych se měl více zabývat vztahem hlavního hrdiny k manželce. Chtěl, ať se ukáže, jak ji má rád i po 40 letech. Mně se do toho nechtělo, navíc jsem se bál vyjevovat něco osobního. Odložili jsme Vratné lahve o rok, já nakonec scénář přepracoval a posléze jsem Honzovi dal za pravdu. Teď jsem vděčný, že mě k tomuto tématu dokopal. V tomto filmu jsme dokázali namíchat tragiku i legraci.
Hrál jste někdy ve filmu, k němuž napal scénář někdo jiný než vy?
Nehraji ve filmech, které jsem nenapsal. Nenechávám se najímat a odmítnul jsem už hodně nabídek. Nechci hrát někoho cizího. Ve svých filmech jsem to pořád já, jen mám vždy jiný kostým.
V ostravském knihkupectví Librex jste představil knihu povídek. Jak dlouho jste je psal?
Napsat knihu je mým snem od 18 let. Román bych asi nenapsal, to je složitý útvar. V povídce vidím začátek a konec a můžu si tam pohrát s jazykem, s češtinou, proto jsem se rozhodl pro povídky. Nejstarší, kterou jsme do knihy zařadil. je z roku 1967. Tehdy vyšla v Mladém světě. Většina z nich je mladších. Všechny jsou humorné, i když někdy je v nich humor pořádně nahořklý. Snažil jsem se, aby každá povídka měla pointu a byla stručná. Myslel jsem si, že jsem originální, když tvrdím, že stručnost považuji za kvalitu, ale nejsem originální. Nerad jsem se dozvěděl, že na to přišel Ivan Pavlovič Čechov. Ten to řekl líp: Stručnost je sestra talentu.
