11°C
Věra Flasarová. Politička. Je vdaná, má nevlastní dceru a syna. Od roku 2004 je poslankyní Evropského parlamentu za KSČM, kde působí ve Výboru pro kulturu, vzdělávání, mládež, sport a média i ve Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví. Je členkou parlamentní frakce GUE/NGL Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice. Patří mezi aktivní poslance v EP, pravidelně se vyjadřuje k domácím i zahraničním tématům. Je autorkou několika publikací, vlastním nákladem vydává s kolegou Vladimírem Remkem informační bulletin o práci v Evropském parlamentu.
Když se řekne dětství, vybaví se mi Beskydy
Celý život jsem prožila v Ostravě. Otec byl technikem, maminka prodavačkou, mám staršího bratra. Když se řekne dětství, vybaví se mi Beskydy. Řekla bych, že jsem měla pohodové dětství. Vždycky mě zajímaly dějiny, a tak když jsem se rozhodovala kam po gymnáziu, byla volba jednoznačná. Na studium historie jsem se však nedostala. Na Vysoké škole báňské v Ostravě právě otevírali novou fakultu, ekonomickou, a protože tam byly také dějiny ekonomie, přihlásila jsem se. Stala jsem se tak jednou z prvních studentek této fakulty. Po studiu jsem nastoupila do Vítkovic. Tehdy to byl prestižní podnik, gigant a je mi smutno, když vidím, co z něho dnes zbylo.
Politika mě provází odmala
Politika mě provázela od dětství. U nás doma se o politice mluvilo, diskutovali jsme, takže pro mě bylo přirozené, že jsem se do ní chtěla aktivně zapojit. Nejsem člověkem, který by jen stál v koutě, vždy jsem měla chuť k problémům se vyjádřit. Možná vám to bude případ málo politické, ale jsem žena, takže mi přirozeně záleží, aby lidé kolem mně byli spokojení. A pokud ta spokojenost spočívá v zachování důstojnosti, v pocitu bezpečí, tepla domova, střechy nad hlavou a jistotě zdravotní péče, vzdělání a plného talíře pro děti, pak o tyto „obyčejné věci" mi jde doma i v Bruselu. Proto je mi také vlastní politika KSČM. Dává mi prostor zasazovat se právě o tyto životně důležité „samozřejmosti".
Všechno už tu někdy bylo
Mými hlavními koníčky jsou historie a umění. Nemám oblibu v nějaké určité době, spíše hledám a nacházím v každé době osobnosti a události, které jsou něčím zajímavé. Například v souvislosti s volbami si nemohu nevzpomenout na starověký Řím. Stejná volební hesla, stejné intriky, lobbování, podplácení, nic se nezměnilo. Jen tehdy se našli stateční lidé, filozofové, kteří o tom nahlas mluvili. Protože se věnuji ženskému hnutí, inspirují mě hlavně ženy, které zanechaly v historii svou stopu. Není jich málo, jen se o nich nemluví. Ale například i některé budovy areálu Evropského parlamentu jsou pojmenovány po významných ženách z historie Evropské unie. Žijeme ale v mužském světě, muži nastavili pravidla a na ženy se stále nahlíží svrchu. O tom je třeba mluvit,stejně jako o současné politické kultuře. Ženy se nesmí bát, musí být průraznější, abychom mohly něco změnit. Přirozený vývoj nám přeje, jsme poslední generací, v níž převažují muži. A Evropská unie si bohudík tento trend uvědomuje.
Je třeba chránit lidskou důstojnost
Těžiště mé práce vidím i nadále v prosazování principu rovných příležitostí pro všechny, tedy nejen mužů a žen. Příležitost pro kvalitní prožití života by měli mít všichni - senioři, zdravotně či sociálně znevýhodnění, příslušníci menšin. V europarlamentu bych chtěla navázat na práci, kterou jsem dosud dělala. Je třeba vyburcovat společnost, aby se přestala utápět v lhostejnosti. Jako první jsem v Evropském parlamentu otevřela téma umístění radarové základny na území ČR, kritizovala jsem případy porušování zákoníku práce nadnárodními obchodními řetězci, stejně jako i případy všech dalších forem diskriminace obyčejných lidí. Ze současného vývoje v Evropě však plyne řada dalších důležitých témat. Je tady Lisabonská smlouva, v Evropě se stupňuje náboženské, sociální i národnostní napětí. Naši vývozci se potýkají s odbytem, zemědělci s cenovou politikou obchodních řetězců, a tak bych mohla pokračovat. Jsem přesvědčena, že k uhájení základních důstojných podmínek k životu potřebují naši občané mnohem více svých levicově orientovaných zástupců. Jen tak bude možné prosazovat a chránit jejich zájmy. Bude to třeba i proto, že příští rok je vyhlášen Evropským rokem chudoby. (rp)
