Je těžké nakreslit karikaturu? Když někoho kreslíte, na co se zaměřujete?
Často se stává, že tvář člověka jen obkreslím nebo jej nakreslím podle fotky, a zvýrazním některé znaky. Lidé si pak myslí, že to je karikatura. To je omyl. Jedná se jen o stylizovanou kresbu. Když dělám skutečnou karikaturu, sednu si, zpracovávám ji celý večer a snažím se najít něco typického pro daného člověka. Karikatura není o tom nakreslit člověka hloupě, karikatura jej musí vystihnout.
Stává se vám, že lidé na své karikatury reagují negativně?
Většině lidí se karikatury líbí, možná 20 procent má nějaké výhrady. Občas se stane, že někdo rezolutně odmítne a nenechá se nakreslit. To se děje na firemních akcích, kde si mne objedná majitel a já pak zaměstnancům kreslím zdarma jejich karikované portréty. Před pár roky jsem kreslil ruského operního pěvce. Jásal, že má konečně svou karikaturu, protože všichni pěvci v Moskvě, kteří něco znamenají, mají svou karikaturu. A on ji konečně měl.
Opravdu nebyl nikdo naštvaný, jak jste jej nakreslil?
Nedávno si u mne objednali karikaturu svého ředitele zaměstnanci jedné ostravské firmy. Měl ji dostat k narozeninám. Zaměstnanci ji nakonec zavrhli a nezaplatili. Prostě karikaturu neunesli. Přáli si, abych nakreslil golfové hole, jenže ve výsledku se jim hole zdály být příliš velké. Chtěli na obrázku zdůraznit peníze, jenže jich prý bylo přespříliš. Měli představu, že vytvořím oslavnou kresbu. Přitom si myslím, že řediteli by se karikatura líbila. Jenže neprošla přes servilní komando jeho podřízených.
Dá se kreslením uživit?
Cena běžné karikatury podle fotky je pět set korun, pořádná karikatura může vyjít až na pět tisíc korun. Z toho vyplývá, že uživit se dá, je to však někdy hodně těžké.
Dělal jste i kreslené vtipy do humoristických časopisů. Jaké tam byly honoráře?
Za socialismu platil Dikobraz za titulní stranu tři tisíce, ale to bylo rezervováno pro vybrané kreslíře. Mně zveřejňovali vtipy uvnitř, za černobílý jsem dostal tři sta korun, za barevný pětistovku. To byly tehdy slušné peníze. Paradoxně od té doby se honoráře příliš nezměnily. Bohužel z novin a časopisů se vytratily kresby, takže když se před revolucí kresbami v novinách a časopisech a kreslenými vtipy živili i dobří malíři jako Born a Neprakta, dnes se kreslením do novin a časopisů uživit nedá.
Kreslil jste vtipy i do podnikového časopisu Nové huti, kde jste pracoval?
Dělal jsem na propagaci v Nové huti, navíc fotil pro podnikový časopis. A pro časopis jsem i kreslil. Před revolucí se jim mé kresby občas nelíbily, i když jsem nezdůrazňoval nějaký dvojsmysl. Jenže soudruzi si tam ten dvojsmysl někdy našli sami. Anebo to brali tak, že vtip nebo karikatura někoho znevažuje. Tak jsem musel načrtnout něco jiného nebo kresbu dali úplně pryč. Třeba jsem chtěl nakreslit, že podnik má starosti. Proto jsem na budově ředitelství namísto červené hvězdy namaloval ovázaný červený kříž, jako že podnik bolí hlava. Co se kolem toho dělo… Kresba samozřejmě nikdy nevyšla.
Když jste kreslil vtipy, šlo vám to lehce, nebo jste se trápil, než jste vymyslel a nakreslil vtipnou situaci?
Musí to člověka napadnout hned. Dodnes chodím do ostravského Domu knihy, sedávám dole v kavárně a pozoruji lidi. A oni vytvářejí humorné situace, které kreslím. Nejsou to nějaké kameňáky, spíše komentáře situací. V podobném duchu kreslil své vtipy Vladimír Renčín. Jednou jsem ale nad vtipem přemýšlel 24 hodin.
A povedl se?
Povedl. Vyhrál jsem s ním Salon kresleného humoru v rakouském Feldkirchenu v roce 2003. Téma salonu změno „Bez hranic“. Já se přihlásil na poslední chvíli. Tušil jsem, že všichni kreslíři se budou zabývat skutečnými hranicemi, jejich otvíráním, přecházením, ploty, závorami a ostnatým drátem. Chtěl jsem udělat něco jiného a opravdu jsem nad tím přemýšlel den a noc. Kresba mě napadla až ve čtyři ráno. Nakreslil jsem ptáka sedícího na stařecké holi a proti němu dědka se stejnou holí. Oba se na sebe dívali. Tato kresba vyhrála.
Dnes jste na volné noze. Nelitujete?
Určitě ne, i když je to někdy složité. Rozhodnutí padlo koncem 90. let, kdy Nová huť propouštěla. Já se na to připravoval dopředu a s kolegou jsme si v Porubě vybavili malé grafické studio. Chtěli jsme dělat vizitky, novoročenky a propagační materiály. V okamžiku, kdy jsme do studia navezli počítače, nás vykradli. Pojišťovna neuhradila celou částku, musel jsem leasing počítačů dlouho splácet. Takže když nás pak skutečně v roce 2000 propustili, už jsem nezřizoval studio, ale maloval jsem se stojanem. Chodil jsem dělat karikatury na hrad Hukvaldy nebo do skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm.
Jak na vás lidé reagovali?
Dobře, z karikatur měli radost. Vůbec poprvé jsem si kreslení na veřejnosti vyzkoušel už v roce 1989. Vydal jsem se na Den horníků na Černou louku a za 50 korun maloval karikatury. Stály na mě fronty lidí. Avšak nelíbilo se to skupince horníků, hlavně že tak lehce vydělávám peníze, zatímco oni musí dřít. Večer si na mě počkali a chtěli mě zmlátit. Snažil jsem se to obkecat a toho nejagresivnějšího horníka jsem nakreslil. Zasmál se, kresbu si vzal, dokonce mi dal padesátikorunu a nechali mě být. Úplně stejná situace se opakovala o týden později na Dni energetiků. Také si na mě pár opilců počkalo a chtělo mě obrat o peníze. Těm jsem utekl. Musím ale říct, že kreslení na ulici a na akcích mě dodnes baví.
Připustil jste, že kreslením se živí člověk velmi těžce. Nenapadlo vás nikdy jít na úřad práce?
Dařilo se přes léto. V zimě to bývalo horší, takže jednou jsem se opravdu přihlásil na sociálku a bral podporu. Vyšel mi však v té době vtip v novinách. Všimla si toho pracovnice sociálního úřadu, a protože tehdy se nesmělo přivydělávat, vzali mi podporou a navrch dali dvoutisícovou pokutu. Naštěstí mi pomohli kamarádi, kteří mne pozvali na ples a firemní akce, kde jsem kreslil za paušál. To mě zachránilo. Živilo mě i focení, například na svatbách. Musím ale říct, že nejsem člověk, který by někam volal, nabízel se a vnucoval. Klienti si mě většinou najdou sami.
Na vašich stránkách jsem viděl, že se nezabýváte jen karikaturami. Co vše děláte?
Zabývám se i technikou akvarelu. Jde o určitým způsobem stylizované kresby. Vytvořil jsem dokonce kresby pro učebnici literatury pro střední školy, obal CD pro cimbálovou muziku Friš, kreslím pro studium kreslených filmů. Dokonce se mi kvůli ilustracím knihy ozvalo nakladatelství z Plzně. Jen tady v Ostravě získat nějaký kšeft je složité.
Jste rodákem ze Slovenska. Jak jste se dostal z Ostravy?
Pocházím z Handlové. Když mi byly dva roky, odstěhovali jsme se do Ostravy. Otec šel za prací, byl horníkem a kopal uhlí. Byt jsme dostali v Porubě.
Dnes žijete ve Studénce. Proč jste si vybral zrovna toto malé město?
Přál jsem si mít ateliér, protože občas jsem dělal velké věci, například šestimetrové panely s kresbami zvířat pro zoologickou zahradu ve Vyškově, a bez ateliéru se tak velký formát těžce maluje. Hledali jsme s manželkou domeček, nelíbilo se nám Karvinsko, kde bylo hodně volných domků, nakonec nám před 14 roky doporučili kamarádi domeček ve Studénce, který se nám líbil. Mám teď svůj ateliér, který mi slouží i jako malá klubovna, kam si jdu zapálit nebo dělám tam počítačovou grafiku.
Ve Studénce ale moc času netrávíte. Vídávám vás často v Ostravě. Jste tedy denně?
To je pravda. Každý čtvrtek vysedávám v kavárně v Domě knihy a kreslím tam. Mám to do Ostravy kousek. Párkrát jsem si ze Studénky do Ostravy zajel i na kole, byla to však spíše výjimka. Nebudete věřit, ale cestu mezi Ostravou a Studénkou jsem ušel dokonce pěšky. Díval jsem se v hospůdce ve Svinově na fotbal v televizi. Ujel mi poslední vlak, takže jsem se v sandálech vydal pěšky přes Polanku a Klimkovice do Studénky, což je nějakých 20 kilometrů. V pět ráno jsem došel domů, převlékl se a spěchal na vlak do Prahy, kde jsem měl pracovní schůzku.
Jak vnímáte současnou Ostravu?
Město se mění, ale největší změny vidím na lidech. Dnešní mladí lidé jsou obchodníci, prodavači. Myslím to všeobecně. Kdysi tady bylo řemeslo, těžká práce, dnes je každý manažerem. Ostrava pro mne pořád znamená doly, továrny, komíny a kouř, tak ji prostě vidím a maluji. Jak bych měl Ostravu kreslit v dnešní době? Prodejce bot na náměstí, jarmark v Dolních Vítkovicích nebo Coloursy? To by mi nešlo. Určitě tady máme lepší životní prostředí než v Praze. V prosinci jsem byl pracovně v našem hlavním městě a nemohl jsem tam dýchat. Smog mě dusil, dával jsem si kapesník na nos. Proti tomu je Ostrava nádherná, téměř s čistým vzduchem.
Zabýváte se ještě něčím jiným než kreslením? Máte nějaké koníčky?
Bavil mě sport. Hrál jsem basketbal, boxoval a věnoval se judu. Jako judista jsem bojoval za tým Nové huti v krajském přeboru. Před lety přijel do Domu knihy herec Ondřej Vetchý, který byl prvoligovým judistou. Svěřil se mi, že si vždycky přál jako judista být v krajském přeboru, kde se tolik netrénuje jako v první lize a po zápase se jede s kamarády posedět k pivu. Je to prostě taková pohodička, která mu chyběla. No a za pár let si zahrál v seriálu a filmu Okresní přebor. Byla tam přesně taková atmosféra, jakou si přál.
Do kdy jste jako judista zápasil?
Ke svému poslednímu zápasu v judu jsem nastoupil ve svých 40 letech. Vyhrál jsem na ipon, jenže jsem si poranil vazy a skončil jsem. Sport mne zajímá už jen jako diváka. Bohužel ze sportu se často stává karikatura, sportovci dopují, nahánějí je antidopingové komisaři. Osobně bych byl pro to, aby na stovku s Boltem nastoupil vylosovaný divák. Lidé by tak viděli, jak velký rozdíl mezi nimi je.
Profil
Václav Šípoš se narodil 26. června 1959 ve slovenské Handlové. Jeho rodiče se přestěhovali v roce 1961 do Ostravy. Absolvoval střední výtvarnou školu, obor propagační výtvarnictví. Pracoval jako výtvarník a fotograf v Nové huti Ostrava (dnešní ArcelorMittal), od roku 2000 je na volné noze. Kreslí portréty, karikatury, akvarely, vytváří loga, plakáty, svatební oznámení, obaly CD, ilustruje knihy. V roce 2003 vyhrál se svou kresbou Salon kresleného humoru v rakouském Feldkirchenu. Zabývá se i fotografování, fotil happeningy ostravských umělců, hudební skupiny, historické šermíře a věnoval se i sociálním tématům. V současné době žije ve Studénce. Je ženatý a má dvě děti.
