Kdo vás přivedl ke sportu?
Mí rodiče. Sami sportovali, máma házela oštěpem a držela dokonce dorostenecký rekord. Jako dítě jsem však dělal více sportů, třeba hokej nebo házenou.
Kdy jste se rozhodl pro oštěp?
Původně jsem chtěl hrát hokej, byl jsem v přípravce a šel na základní školu, kde jsem se měl věnovat hokeji. Jenže jsem začal mít zdravotní problémy, časté zápaly plic, jezdil jsem do ozdravovny a tím pro mě hokej skončil. Až do 18 let jsem hrál házenou a to mě moc bavilo. Souběžně jsem dělal atletiku, jako mladší žák jsem závodil v hodu kriketovým míčkem, až pak přišel oštěp.
Vzpomenete si na první oštěpařský závod?
Ne, sportovních aktivit jsem měl hodně, takže první závod si nevybavuji. Zpočátku jsem nevyhrával, začalo se mi dařit až v mladším dorostu.
Neřekl jste si někdy, že vás tréninky nebaví?
Všechny sporty mě vždycky bavily. Měl jsem to pestré, nikdy jsem netrénoval jen jediný sport. Ještě v dorosteneckém věku jsem závodil v trojskoku, skákal do výšky a házel kladivem. Díky tomu, že mě rodiče nenutili jen do jednoho sportu, jsem z toho nebyl nikdy otrávený. Tady vidím klíč k pozdějším úspěchům.
Na olympiádu do soulu v roce 1988 jste jel jako světový rekordman a favorit. Posledním pokusem vás tam přehodil Fin Korjus. Bylo pro vás velké zklamání, když jste skončil druhý, anebo jste s odstupem času vděčný i za stříbro?
Zklamání určitě je, když vedete do posledního pokusu a pak vás někdo přehodí o pár centimetrů. V tu chvíli zažijete pocit zklamání. Dívám se ale na Soul pozitivně. Sice bych byl moc rád čtyřnásobným olympijským vítězem, zároveň si říkám, že jsem si olympijské zlato tehdy až tak moc nezasloužil. A kdoví, co by to udělalo s mou další kariérou. Bylo mi tehdy 22 let a stát se v tom věku olympijským vítězem… Nevím, co by to se mnou udělalo. A také do té doby ctím jednu zásadu – s nikým si nepodávat ruku před koncem soutěže. Vzpomínám si, že mi v Soulu Němec Klaus Tafelmaier blahopřál ještě před koncem. Já pak prohrál. Od té doby jsem si se soupeři podal ruku vždy až po závodě.
Během dlouhé kariéry jste závodil snad všude ve světě. Kde jste zažil nejlepší diváky?
Nejlépe se mi vždycky házelo tady v Ostravě, paradoxně ale Zlatá tretra byla vždy mým nejtěžším závodem. Moc jsem se na Ostravu těšíval, na úžasnou atmosféru a skvělé diváky. Závod jsem ale vždycky bral moc osobně, nechtěl jsem nikdy fanoušky zklamat. A to je někdy těžké a dneska zažívá podobné pocity Bára Špotáková. Také se do Ostravy vždy těší, ale závod je pro ni hodně složitý. Myslím si, že svůj životní výkon jsem podal v Ostravě v roce 1996. Přijel jsem na Zlatou tretru jako čerstvý světový rekordman s výkonem 98,48 metru. Stadion byl zaplněný a lidé čekali, že přehodím 100 metrů. Forma mi však odešla a při rozcvičování jsem házel pod 80 metrů. V závodě jsem pak hodil 94 metrů a musel jsem ze sebe vydat úplně nejvíc. Beru to jako svůj nejhodnotnější výkon, když vezmu do úvahy momentální formu a délku hodu. Kdybych takový výkon podal v Jeně, kde jsem hodil světový rekord, letěl by oštěp daleko za sto metrů.
Ostravští fanoušci žijí během Zlaté tretry jen atletikou. Nestalo se vám někdy, že jste shonu kolem sebe měl plné zuby?
Lidé za vámi chodí, žádají o podpisy nebo se na něco ptají. To ale ke sportu patří. Nechápu sportovce, kteří si pořád na něco stěžují. Vždyť každý vrcholový sportovec potřebuje fanoušky, je to vzájemná symbióza. Bez fandů by sport neměl smysl. Vždy to pro mě znamenalo radost a také povinnost. Často se mi stalo, že mě obklopil houf dětí a žádal o podpis. Vím, že nejslušnější děti bývají vždy až vzadu, netlačí se a v daný okamžik se nedokáží prosadit. Jenže moc jim jde o podpis a hodně by si ho vážily. Proto jsem vždycky vydržel a podepsal se i tomu poslednímu žadateli.
Dnes jste ředitelem mítinku Zlatá treta. Co taková práce obsahuje?
Snažím se vytvořit mediální tvář mítinku. Pomáhá mi, že mne sportovci i manažeři znají jako sportovce a člena Mezinárodního olympijského výboru. To mi umožňuje komunikaci s důležitými lidmi. Mítink se tak dostává do povědomí. Pak je tady výborná pořádající agentura Česká sportovní se šéfem Miroslavem Černoškem a skvělým manažerem Alfonsem Juckem. Alfonse jsem přivedl do Ostravy já. Věděl jsem, že dokáže oslovit závodníky a složit discipliny tak, aby byly atraktivní pro sportovce i diváky. Já mu zase umím poradit, jak by některé discipliny měly vypadat, jak z nich udělat ještě větší show. Mítinku také dělám promo na místě, jsem v poklusu od šesti hodin od rána, kdy mě zvou do televize nebo rozhlasu. Chtěl bych ale poděkovat lidem, kteří na rozdíl ode mne nejsou prakticky vůbec vidět. Jsou to dobrovolní pracovníci a rozhodčí. Zařídili jsme proto alespoň, že se tito dobrovolníci mohli vyfotit s Usainem Boltem. Budou tak mít památku na celý život.
Jste rovněž trenérem dvou dobrých oštěpařů Petra Frydrycha a Vítězslava Veselého. Kam až mohou dohodit?
Nejsou dobří, jsou skvělí. Za výkony, které letos hází, by brali medaile na evropském i světovém šampionátu. Nechci přímo říct, jak daleko by mohli házet, i když určitou představu mám. Tuším dokonce hranici jednoho z nich. Kdybych to řekl o jednom, demotivoval bych druhého. Hranici svých výkonů mohou hodně, opravdu hodně posunout. Začal jsem se o ně starat v době, kdy je nikdo neznal. Petr byl mladý, Víťa házel kolem 75 metrů a nebyl o něj zájem. Vytvořil jsem jim stejné profesionální podmínky, jaké jsem měl já během své kariéry, a ostatní záleží jen na nich. A oni dokázali podmínky a zázemní využít a dostali se do světové špičky. Mělo by to tak chodit běžně, vybrat talenty a vytvořit jim podmínky. Pak se dostaví i výsledky.
