Přivedli vás k atletice rodiče?
Mí rodiče nedělali aktivně žádný sport, ale ke sportu mě vedli. Nevynechali jsme v Ostravě jedinou sportovní akci – gymnastiku, box, Vřesinskou strž, hokej, fotbal. Už odmalička jsem jako divačka prožívala se sportovci jejich prohry a výhry. Když jsem jela v devíti letech poprvé na pionýrský tábor, vyhrála jsem všechny atletické discipliny. Vedoucího tábora dělal vítkovický rozhodčí ve skoku vysokém a navrhl mi, ať se přihlásím do atletiky. Vítkovice tehdy neměly žáky, takže jsem chodila do oddílu na porubský stadion, který jsem měla téměř za domem. V 16 letech jsem přestoupila do Vítkovic. To už jsem vozila medaile z mistrovství republiky a atletika mě zcela pohltila. Ve Vítkovicích jsem pak našla skvělé podmínky pro přípravu a sedla jsme si s trenérem Honzou Slaninou.
Trénovali jste dvoufázově?
Ano, trénovalo se dvoufázově. Musím ale říct, že až do roku 1982, kdy jsem získala medaili na mistrovství Evropy, jsem chodila do práce, i když jen na čtyři hodiny. Do výrobní účtárny. Od roku 1983 jsem se věnovala již jen tréninku a byla jsem vedena jako referentka u ČSTV.
Byly tréninky náročné? Dokázala jste vyrazit za zábavou nebo jste večer jen odpočívala?
I když tréninky byly náročné, čas na zábavu se našel. Pravdou ale je, že jsem byla doma vedena hodně přísně, takže mi taťka třeba diskotéky moc nedovoloval. Když člověk chtěl, na rande nebo do kina se vždycky dostal a na to jsem si čas samozřejmě udělala.
Vzpomenete si, jaké finanční odměny jste v 80. letech dostala za evropské nebo světové medaile?
Zase tak velká sláva to nebyla. Kdyby člověk běhal dneska, byl by za vodou. Za titul halové mistryně Evropy v roce 1984 jsem dostala deset tisíc. Měla jsem dostat o dva tisíce více, jenže nějak mi to pokrátili. Něco podobného se stalo rok předtím Jarmile Kratochvílové na mistrovství světa. Za zlato měla dostat padesát tisíc, jenže když získala dvě zlaté medaile, tak nedostala sto tisíc, ale osmdesát.
Minuly vás tři olympiády. Jak na to po letech vzpomínáte?
Připravovala jsem se už na Moskvu v roce 1980. Měla jsem startovat ve štafetě, jenže jsem se zranila. Do Los Angeles se nejelo z politických důvodů, což byla velká škoda, protože hodně sportovců včetně mě bylo tehdy na vrcholu. Před Soulem jsem měla dceru. Otěhotněla jsem o tři měsíce později, než jak jsme si plánovali a ty tři měsíce v přípravě chyběly. Mohla jsem sice na olympiádu jet, ale neměla jsem časy, abych bojovala o medaile, takže jsem se rozhodla zůstat doma.
Když byla zrušena naše účast na olympiádě v roce 1984, Helena Fibingerová strašně nadávala, ale dva dny nato hovořila v televizi úplně jinak a náš bojkot podpořila. Tlačil někdo i na vás, abyste dala podobné prohlášení?
Vůbec netuším, kdo tenkrát Helenu zlomil. Tlaky dolehly pochopitelně i na mě. Odmítla jsem do televize cokoliv říct s tím, že podle mě nám v Americe žádné nebezpečí nehrozí. Další den se ale v novinách Nová svoboda objevilo moje prohlášení k olympiádě, které jsem nikdy neřekla. Bylo to smutné, v tu chvíli jsem se cítila hrozně, ale proti tomu se tehdy nedalo nic udělat.
Jak jste vycházela s Jarmilou Kratochvílovou?
Vycházely jsme vždycky velmi dobře a dodnes jsme přítelkyně. Považuji ji za svou sportovní mámu, v začátcích mi na závodech pomáhala a radila. Občas se i dnes scházíme. Povídaly jsme si na Zlaté tretře, vzpomínaly na závody a hodně jsme se nasmály. Zůstala pořád skromná.
Čím jste se živila po skončení kariéry?
Končila jsem v roce 1989 na Evropském poháru a v roce 1990 se mi narodila druhá dcera. Po čtyřleté mateřské jsem si začala hledat práci a bylo to hodně složité. Nikdo mě nebral jako běžkyni Kocembovou, ale jako matku dvou dětí, která bude pořád na paragrafu. Našla jsme si nakonec práci u firmy, která rozvážela jogurty a sýry. Později jsem byla zaměstnána ve společnosti, která se zabývala reklamou a obě práce pro mě byly velkou životní školou. Když mi končila třetí mateřská, otvíralo se Centrum individuálních sportů Ostrava a já dostala nabídku jej vést. Neváhala jsem. Je to práce, která mě baví.
Jak Centrum individuálních sportů funguje?
Původně jsme sdružovali třicet talentů ze šesti olympijských sportů, později jsme se rozšířili, takže dnes máme 52 sportovců ze 13 sportovních odvětví. Financuje nás především Magistrát města Ostravy, bez něhož by centrum nemohlo fungovat, významně nám přispívá také Moravskoslezský kraj, Ostravská tělovýchovná unie, Nadace ČEZ a další organizace včetně sponzorů. Sportovcům zajišťujeme regeneraci, povinné lékařské prohlídky, materiální vybavení, platíme jim soustředění a mimoostravským zajišťujeme ubytování.
Existují kritéria pro přijetí do centra?
Sportovci musí být v reprezentaci a musí mít medaili z českého mistrovství.
Kdo dosáhl největších úspěchů?
Talentovaní jsou všichni a věřím, že na všechny čekají medailové úspěchy. Medaile na evropských nebo světových soutěžích vybojovaly například vícebojařky Kateřina Cachová a Nikol Ogrodníková, na olympiádě startovali Romana Dubnová a Lukáš Milo, úspěšný je běžec Pavel Maslák, na medaile dosáhla i handicapovaná lukostřelkyně Markéta Sidková, dobří jsou stolní tenisté, boxeři, plavci a další.
Věnují se sportu všechny tři vaše děti?
Dcery ano a nejmenší osmiletý Tomášek už také chodí do atletické přípravky, i když jej baví vlastně všechno. Nejraději chytá penalty, musíme na něj střílet puky nebo kopat balón, navíc jej zajímají veškeré sporty v televizi.
Vaším současným manželem je také úspěšný sportovec, olympijský vítěz ve fotbale Jaroslav Netolička. Seznámili jste se při sportování?
S Jardou jsem se znala od svých 17 let a nenapadlo by mě, že se někdy takhle spojíme a budeme mít rodinu. Seznámili jsme se v době, kdy jsem prožívala rodinnou krizi a byla jsem rok v rozvodovém řízení. Už jsme pracovala ve firmě, která se zabývala distribucí jogurtů a Jarda v té době zrovna přebíral vedení této firmy. Takže jsme se neseznámili na sportovišti, ale při práci.