Považujete účast ve finále olympiády v Pekingu i přes zranění za dosavadní vrchol své kariéry?
„Určitě, je to nejvyšší soutěž, na které jsem startovala a také první finále, do kterého jsem se dostala. V poslední době jsem měla smůlu, všechna finále mi o kousek utekla. Byla jsem většinou první nebo druhá nepostupující. Jsem ráda, že finále vyšlo, byl to i můj cíl – nejen se na olympiádu kvalifikovat, ale dostat se i do finále. Proto můžu považovat olympiádu za vrchol kariéry.“
Přitom na účast ve finále nemusely výškařky skočit limit.
„Je to pravda. Rozhodli tak rozhodčí v momentě, kdy nás po absolvování výšky 193 centimetrů zůstalo patnáct. Skákaly jsme kvalifikaci ve špatném počasí, obrovském lijáku, proto nás rozhodčí na další výšku nepustili.“
Na začátku olympijského finále jste se zranila. Co se přesně stalo?
„Na třetí postupné výšce 193 centimetrů jsem při prvním pokusu špatně došlápla do odrazu a noha se mi vyvrátila. Skáčí poměrně dlouho a ještě se mi taková věc nestala. Noha se sama takovým způsobem nezvrtne. Možná jsem ji měla v tretrách nezpevněnou, zřejmě jsem chytla hranu podrážky a noha se mi pak vyvrátila.“
Kam vás z výškařského sektoru odnesli?
„Největší zmatek nastal hned o zranění, jedna z rozhodčích se měl ptala, zda budu pokračovat. Noha začala rychlé otékat, takže odnesli mě do útrob stadionu, kam doběhli čeští lékaři a říkali, že potřebuji vyšetření. Odvezli mě do moderní polikliniky v olympijské vesnici, kde mi udělali rentgen a podrobnou magnetickou rezonanci. Tam mi potvrdili, že mám přetržený vaz.“
Odletěla jste hned domů?
„Ne, zranila jsem se v sobotu a odlétala jsem v pondělí v noci, na kdy jsem měla letenku. Ty dva dny jsem v olympijské vesnici doslova protrčela jako kůl v plotě, nemohla jsem jet na naplánované výlety a neviděla jsem čínskou zeď, na kterou jsem se moc těšila. Po návratu jsem v Brně podstoupila operaci, která dopadla dobře.“
Před olympiádou jste měla dobrou formu. Na jaký výkon jste si věřila?
„Už v kvalifikaci jsem věřila, že postoupím do finále. A na začátku finále jsem se už dlouho necítila tak dobře. Na prvních dvou výškách jsem měla dobré pokusy a jsme přesvědčena, že bych zvládla i 196 centimetrů, čímž bych si vyrovnala svůj venkovní osobní rekord. Bojovala bych i dál.“
Jaký dojem na vás udělala olympijská vesnice?
„Byla velice moderní, jednalo se o novostavby. I sportovci, kteří se účastnili více olympiád, říkali, že byla ze všech nejlepší. Všichni bydleli v menších třípokojových bytech, na pokoji většinou po dvou. Tři obrovské propojené stany fungovaly jako závodní jídelna. Člověk si vzal tácek, nádobí bylo jednorázové na jedno použití. Kuchaři připravili dva obrovské samoobslužné pulty, kde byly saláty, dresinky, pečivo, oříšky a další doplňky. Poté si šel člověk vybrat jídlo k teplým pultům, kde se podávaly jídla čtyř světových kuchyní – mezinárodní, středozemní, asijská a blízkovýchodní halai. Výběr byl opravdu velký.“
Kdy se vrátíte k závodům?
„Pokud vše půjde dobře, mohla bych skákat příští léto. Koná se mistrovství světa, tam je tvrdý limit 195, takže si nejsem jista, jestli se mi podaří připravit a limit skončit. Velkou motivací je pro mě další rok mistrovství světa v hale v Kataru. Tam bych se chtěla určitě probojovat.“
Kdo vás nyní trénuje?
„Hlavním trenérem pro mě vždy byla a dones je má tchýně Jevgenije Dubnova. Trénuje mě od roku 1995, kdy přijela se synem z Moldávie do Česka. Jevgenije se v roce 2002 vdala a odešla do Nizozemí a tam trénuje mladé talenty. Já v té době porodila dcera a nebylo jisté, zda se ke sportu vrátím. Proto mě trénuje manžel Valentin, který je bývalým výškařem.“
Nelitujete, že jste se dala na tak náročnou disciplinu?
„Určitě ne, skok do výšky mě baví. S výškou jsem ale nezačínala. Ve svých šesti letech jsem se dala na sportovní gymnastiku, jenže když jsem později během jednoho roku vyrostla o jedenáct centimetrů, poohlédla jsem se po jiném sportu. Hrála jsem volejbal a basketbal a k atletice mě až po roce 1989 přivedl trenér Zdeněk Hubáček. Běhala jsem 800 a 1500 metrů, dokonce jsem zkusila i 400 metrů překážek, výšku jsem zkusila později a už u ní zůstala.“
