Ve Fotografické galerii Fiducia proběhne výstava Jiřího Šiguta – Pozdní sběr. Ve stejnou dobu bude zahájena v Galerii Dole výstava syna Valdimíra Šiguta – Kabinky. Výstavy pořádá Antikvariát a Klub Fiducia v rámci kulatého výročí Jiřího Šiguta. Zahájení obou výstav je v pondělí 7. června v 18 hodin.
Ostravský rodák Jiří Šigut (14. 5. 1960) se od roku 1985 do roku 1991 zabýval fotografickými záznamy, kdy programově nevstupoval do procesu dlouhotrvající expozice. Pro toto tvůrčí období je charakteristické, že fotografie vznikaly jako záznamy mimouměleckých, nijak nestylizovaných činností. Ve svých Poznámkách k fotografii z let 1984 – 1985 autor píše: Tématy toho způsobu vizualizace času se stávaly obvyklé činnosti (cesty autobusem, vlakem, výtahem, procházky, nákupy…) nebo také záznamy teploty okolí v interiérech či exteriérech, hudby nebo filmů, a to vše na jediné políčko filmu.
Na tradiční vztah negativ – pozitiv Šigut postupně rezignuje na samém počátku devadesátých let. Od té doby autor zaznamenává své aktivity a procesy v přírodě přímo na citlivou vrstvu fotografického papíru, kdy zdrojem světla a energií je příroda (denní světlo, hvězdy, měsíc, oheň, světlušky …). Emulze tu nemá jen fotografickou funkci, ale překračuje ji a reprezentuje světlocitlivost veškeré hmoty. Svoji práci, tedy pokládání fotopapírů do volné přírody (v řádu několika dnů, nebo i týdnů), spojuje autor s obdobami rituálů, svých velmi osobních a intimních nočních performancích. Sám říká: „Jsem fascinován možností fotopapírů pracovat v čase, absorbovat světlo, energii. Ta schopnost věrně zobrazit a následně uchovat pomíjivé. Zaznamenat procesy a živly trvající miliony let, které vnímal i první člověk. Mým pocitům často chybějí slova, ale zůstávají papíry s nepatrnými záznamy pohybu větru, plynutím vody, spadnutým listem … s otiskem světa.“
Ve Fotografické galerii Fiducia autor představí 9 prací a výstavu nazval Pozdní sběr. „Pozdními sběry“ jsou nazývány déletrvající expozice černobílých fotografických papírů, které byly ponechány v přírodě po dobu tří týdnů nebo déle. Velké formáty fotopapírů jsou umělcem vplétány mezi stvoly orobince, rákosí, větve keřů apod., aby zaznamenaly pohyby větru, padání deště nebo tání sněhu. Někdy jsou na papírech vidět i stopy (sekrety) hmyzu nebo ptáků. Ve výsledku pak nevidíme statické otisky konkrétních přírodnin, jaké máme možnost vidět na nejznámějších dílech Jiřího Šiguta, ale spíše abstraktní obrazy.
Jiří Šigut vystavoval na 47 samostatných výstavách (Slovensko, Polsko, Rakousko, Francie, Itálie). Zúčastnil se 96 společných výstav (Slovensko, Polsko, Rakousko, Německo, Dánsko, Itálie, USA).
Jako jediný autor z východní Evropy byl vybrán americkou kurátorkou Deborah Klochko na putovní výstavu Picturing Eden (Zobrazení Ráje) kterou mohli vidět američtí diváci v letech 2006-2009 v 7 prestižních galeriích napříč Spojenými státy (New York, Kalifornie, Florida, Iowa…).
Naposledy mohli ostravští diváci vidět práce Jiřího Šiguta v ostravském Domě umění v rámci expozice Měkkohlaví (duben-červen 2010). V současné době se autor účastní na výstavě Ostrava, město mé naděje (1. – 17. 6. 2010), reprezentující Ostravu v Bruselu v rámci kandidatury Ostravy na evropské město kultury.
Josef Moucha (který výstavu 7. 6. 2010 uvede) ve svém textu Zrození múzy řadí Jiřího Šiguta ke dvaceti českým tvůrcům (např. J. Sudek, F. Drtikol, J. Funke, J. Štýrský, E. Medková, J. Svoboda, J. Koudelka ad.), kteří během 20. století prosadili posuny vnímání uměleckých možností média fotografie.
Vladimír Šigut (4. 1. 1985, Opava) studoval na ostravské Střední umělecké škole (2000-2004) kterou ukončil velmi silným maturitním souborem portrétů ostravských bezdomovců. V současné době dokončuje magisterské studium (v ateliéru Rudo Prekopa) na katedře fotografie FAMU v Praze.
Vladimír Šigut se od posledního ročníku střední školy drží jedné základní tematické linky – zachycování lidí, kteří jsou podle „normálních“ obyvatel na okraji „slušné“ společnosti a jsou v lepším případě „divní“, v horším mají být izolováni úplně. Obecně by se dalo shrnout, že se zabývá identitou určitých minoritních skupin, definujících své postavení v okolním světě.
Poprvé na sebe upozornil cyklem Lidé ulice (2005), v němž v ateliéru expresivním způsobem zachytil tváře ostravských bezdomovců. Další v řadě by mohla být série Transvestité (2007), portréty lidí střídající mužské a ženské oblečení.
V dalších sériích proměnil základní přístup: přestal fotografovat lidi, ale začal je zobrazovat skrze jejich prostředí. Rozpracována je série Cely předběžného zadržení a víceméně uzavřeny jsou Kabinky (2008-2009). Šigut zaznamenal odosobněné prostory pornokabinek a sálků s dominující obrazovkou, která má zprostředkovat iluzi dokonalého erotického zážitku. Zářící obrazovka se stává oltářem, temná špinavá cela je místem samoty či až existenciální prázdnoty. Jeden prostor můžeme nahradit za druhý – tomu pomáhá i centrální perspektiva – mění se pouze židle a fragmenty filmů, k nimž je divák chtě nechtě přitahován. Divákova projekce konkrétních lidských typů do tohoto po všech stránkách vyprázdněného prostředí může vést k paradoxním spojením a prolnutím rozmanitých sociálních a společenských světů.
