Bylo těžké dostat se k moderování pořadu Nic než pravda?
Na každý takový pořad probíhá casting, na nějž navazují kamerové zkoušky. Měl jsem to štěstí, že mě televize Prima pozvala na casting, neboť o mě věděli z pořadu Známe se a Poznejme se z České televize. Díly pořadu Nic než pravda jsem znal z amerického originálu a líbil se mi. Pro spíkra je takový pořad velká výzva a moc jsem o něj stál. Když jsem přišel na casting a vstoupil jsem do místnosti, hned jsem věřil, že konkurz vyhraji. A druhý den mi opravdu zavolal šéf projektu Rostislav Uher, že jsem byl vybrán.
Kolik zájemců se ucházelo o moderování tohoto pořadu?
Zaslechl jsem, že jich bylo kolem stovky. Na castingy přichází vždy celá řada začínajících herců a hereček i stálých moderátorů.
Je náročné zpovídat lidi a doslova se pitvat v jejich osudu?
Opravdu to je náročné. V jiných pořadech mají moderátoři naproti sobě profesionály, ať už to jsou herci nebo zpěváci. Jenže tady naproti mně sedí absolutní amatér, který v televizi ještě nikdy nebyl, svítí na něj světla, potí se v šedesátistupňovém horku. Já mám o něm jen kusé informace, kde se narodil, jeho zaměstnání a zda něco ukradl a musím z něj dostat odpovědi na věci, které mnohdy nechce říct a dát dohromady jeho příběh.
V televizi vidí divák sestřih. Jakou dobu ale trávíte se zpovídaným člověkem v reálu?
Zpovídám jej přibližně hodinu a půl. Snažím se z něj dostat odpovědi na otázky na tělo, musím přitom sledovat jeho reakce a snažit se jej zatlačit do kouta. Lidé reagují často nečekaně a když jsou do pořadu, jsou přesvědčeni, že lehce zodpoví 21 otázek a odnesou si pět milionů korun. Jenže tak jednoduché to opravdu není.
Jak probíhá dotazování na detektoru lži?
Vše začíná castingem, na kterém soutěžícího vyzpovídá psycholog. Když se mu dotyčný člověk zdá být zajímavý, pošle jej na detektor lži. Tam je položeno sto otázek, každá z nich přitom zazní napřeskáčku třikrát. Na detektoru se měří fyzikální veličiny – tlak, dýchání, tep, povrchové změny kůže. Odpověď je pak vyhodnocena jako lež, pravda anebo není vyhodnocena vůbec. Ze stovky otázek vybere dramaturg 21 a ty zazní ve studiu. Odpověď ve studiu se porovnává s odpovědí na detektoru.
Pokud soutěžící zalže na detektoru, může ve studiu uvést správnou odpověď? Pokračuje v takovém případě dál?
Ano, pokud řekne ve studiu pravdivou odpověď, přestože předtím na detektoru lhal, postupuje dál.
Někdy vpadalo vyhodnocení odpovědi podivně. Dotyčný byl přesvědčen, že řekl pravdu, často odpověď vyznívala proti němu samotnému, avšak byla vyhodnocena jako lež. Jak je to možné?
Musím připomenout, že každý soutěžící podepíše dopředu prohlášení, v němž souhlasí s vyhodnocením odpovědí z detektoru. Pokud se mu něco nelíbí, má právo nahlédnout na vyhodnocení svých odpovědí na detektoru. Je třeba mít na paměti, že je to hra.
Překvapilo vás něco v této soutěži?
Jedna věc. Myslel jsem, že do této soutěže se budou hlásit především exhibicionisté a sorta lidí, která se chce jen zviditelnit. Ale zjistil jsem, že se do ní hlásí celá řada vysokoškoláků i lidé, kteří již přišli do styku s detektorem lži. Nedávno přihlásil do soutěže svou manželku bývalý kriminalista, který údajně věděl, jak na detektor lži vyzrát a v tom duchu připravoval manželku. Přišli si pro pět milionů.
A vyhráli je?
Odnesli si padesát tisíc, protože jsem ve studiu pořádně přitvrdil a kladl jim hodně nepříjemné doplňující otázky. Paní se zalekla a hru ukončila.
Pořad Nic než pravda skončil v prosinci. Vrátí se ještě na obrazovky?
Ano, pustili jsme se do druhé řady, která se začne vysílat v únoru. Diváci se dočkají zpestření, protože proti sobě postavíme dva lidi, například životní partnery – muže a ženu anebo i gaye. O nečekané reakce nebude nouze.
Už delší dobu se pohybujete v populární hudbě. Začínal jste jako hudebník nebo jako textař?
Dříve jsem byl hudebníkem, hrával jsem s Věrou Špinarovou nebo s Heidi Janků. Souběžně s tím jsem začal psát texty a ty se poprvé dostaly na desky v roce 1990. První čtyři porevoluční desky Věry Špinarové jsem otextoval výhradně já. Pak převážila textařina, povedlo se mi napsat pár hitů pro Helenu Vondráčkovou nebo Karla Gotta, později pro Hanu Zagorovou a Petra Koláře.
Které se svých textů považujete za nejlepší?
Mou srdeční záležitostí je Když se láskám stýská Věry Špinarové. Tuto desku jsme udělali společně s Leškem Wronkou, on napsal dvanáct písniček a já je otextoval. Hodně se chytla písnička Heleny Vondřáčkové To tehdy padal déšť. Tato písnička vlastně nastartovala její comeback. Napsal jsem také Petrovi Kolářovi Ještě že tě lásko mám anebo Jednou nebe zavolá.
Koncertujete se skupinou Legendy se vrací. Jak tato kapela vznikla?
Začali jsme recesí. Slíbil jsem kamarádovi Igoru Petrovovi, který kandidoval do Senátu, že když jej zvolí, zahraji mu deset největších světových hitů, které má rád. On vyhrál, během dvou dnů jsme dali dohromady malou kapelu, na jedné zkoušce nacvičili skladby a zahráli mu na večírku. A ještě ten večer si nás přišlo objednat pět lidí na firemní večírky. To nás nastartovalo, dali jsme dohromady repertoár světových skupin a hrajeme dodnes ve složení Andonis Civopulos, Libor Pyško, Roman Izzi Izaiáš a Petr Šiška. Doslova se nám to vymklo z rukou, vždyť jen za letošní rok jsme absolvovali osmdesát koncertů. Co by za to dala profesionální kapela! Ostravský kub Parník jsme vyprodali za dvanáct minut, takže jsme museli přidat ještě jeden koncert. Ten se vyprodal za dvě hodiny.
Přestože se nepovažujete za profesionální kapelu, vydali jste desky.
Asi před čtyřmi měsíci jsme se potkali s Karlem Peterkou z vydavatelství Česká muzika. Nabídl nám vydat desku s největšími akustickými hity světových kapel. Ptal se, kolik písniček dokážeme zahrát, já to odhadl na dvě stě. Peterka řekl, že by potřeboval 106 rockových akustických hitů s tím, že je nahrajeme během týdne, aby nás dostal do vánočního katalogu. My přijeli do jeho studia a během tří dnů jsme všechno natočili. Byl to neuvěřitelný maraton a zřejmě jsme vytvořili světový rekord v rychlosti natočení šesti CD a šesti DVD se 106 písničkami od Beatles, Rolling Stones, Deep Purple, ACDC až po Šavlový tanec Arama Chačaturjana.
Dvakrát jste uspořádal předávání hudebních cen Andělů v Ostravě. Jak to bude letos?
Andělé se předávají letos v březnu v Praze, už se ale nekoná v režii mé firmy Petarda production, ale převedli jsme práva na společnost Lewron Music Center. Petarda se soustředí na vydávání desek a začal jsem se bát, že námi vydané desky dostanou Anděly, což by nebylo vhodné. Na předávání Andělů v Ostravě ale vzpomínám rád. Když jsem přišel poprvé s tímto nápadem, měli mě za blázna. Jenže jsme zorganizovali vlaky a nakonec všichni byli nadšeni. Když se ceny předávají v Praze, každý po ceremoniálu někam spěchá. Když ale hudebníci zpěváci přijeli do Ostravy, užili si víkend se vším všudy. Nikam nespěchali, bavili se na Stodolní ulici, lidé tam mohli potkat dvě stě hudebníků, posedět a povídat si s nimi. A také musím říct, že zdejší publikum bylo skvělé, spontánní a vděčné.