Je pravda, že jste původně nechtěl být hercem?
To už je dávno. Skutečně jsem kdysi uvažoval, že bych chtěl být novinář nebo dokonce lesní inženýr. Ale jak říkám, je to dávno a toto byly klučičí sny, které mě přešly velmi záhy.
Jak se tedy stalo, že jste si zvolil herecké povolání?
Vlastně za to může pětka z francouzštiny. Nebýt toho, tak jsem se k herectví asi nedopracoval. Maturitu jsem totiž dělal až na podzim, a pak jsem podal přihlášku na JAMU s tím, že nikam jinam mě nevezmou. A ono to vyšlo. Asi to ale bylo ve mě odmalinka. Já už v dětství měl tendence všechny bavit, ve škole se to ostatním dětem, na rozdíl od učitelů, líbilo. Ověřoval jsem si tam, že to funguje. Hercem jsem tak bezděky odmalička, jen jsem to tehdy nevěděl.
Lesy tím pádem přišly o svého inženýra. Mimochodem, víte vůbec, co dělá lesní inženýr?
No to naprosto netuším a nevěděl jsem to ani tenkrát. Jen jsem si myslel, že je pořád v lese, což mi přišlo bezvadné. Pak jsem si ale uvědomil, že bych v tom lese celý den nevydržel, tak jsem od této myšlenky upustil.
Stal jste se nakonec hercem. Vašim prvním filmem byla Balada pro banditu, kde jste exceloval spolu s Ivou Bittovou. Jak vzpomínáte na toto natáčení?
Velice krásný zážitek. Dva měsíce jsme strávili poblíž Karlových Varů. Byl to jeden nepřetržitý mejdan ve společnosti dobrých kamarádů. To se pak samozřejmě na takové natáčení vzpomíná hezky. Občas se třeba dělá film, je to taky fajn, ale vzpomínky rychle vyprchají. Tím, že jsme tam byli dobrá parta, nás práce hodně bavila.
V Brně Na Provázku jste působil 17 let. Pak jste se rozhodl pro radikální změnu a odešel jste do Prahy. Proč?
Není to úplně přesně, já jsem tam působil dvacet let, první roky coby student. A byl jsem tam do roku 1991. Za tu dobu jsem si vyzkoušel všechno možné, pracoval se třemi vynikajícími režiséry, vystřídal řadu rolí, ale to nejde donekonečna protahovat. Pociťoval jsem touhu po změně a dalším vývinu a po pravdě řečeno i po poměření s pražskými zavedenými herci. Když jsem dostal nabídku do Národního, tak jsem neváhal a šel.
Z Brna se vám ale asi neodcházelo lehce. Prý jste tam měl širokou základnu fanynek…
Byli jsme mladí, okolo dvaceti let. Bylo to něco nepředstavitelného stát se v tomto věku slavným. Najednou jsme měli spoustu obdivovatelek. Vycházeli jsme po představení zadním vchodem a tam už čekalo patnáct, dvacet holek. A to je pro psychiku mladého kluka hodně náročné, a ne všichni se s tím vypořádali. My jsme si to ale užívali, bylo to krásné období. Nedávno mi říkal Bolek Polívka, že nějaký vůl Cassanova napsal paměti, že měl 2600 ženských za život, ale to byla naše roční norma (smích).
Proč nejste vidět v seriálech?
Kromě Hotelu Herbich jsem odmítl všechny nabídky na seriály. Hotel Herbich mi připadá asi jako poslední smysluplný seriál, co se u nás točil. Pokud se ale vyvrbí nějaký seriál, který bude mít jeho kvalitu, jsem ochotný do něj jít. Zásadně odmítám nabídky rolí, u kterých mi řeknou – ale my nevíme, jak se vlastně vaše postava bude vyvíjet a že se třeba ve 130. dílu budete rozvádět. Tak na takové nabídky říkám, s tím jděte do háje. To mě vůbec nezajímá. Samozřejmě dělat něco jen pro peníze v momentě, kdy nemáte co jíst, se dá. Ale pokud máte a jste zajištěný, tak do takového seriálu bych nevstoupil. Někteří kolegové vlezou do něčeho a pak skuhrají, že to bylo blbé. Ale to přece ví od prvního přečtení scénáře, že to bude stát za starou bačkoru! Osobně jsem odmítl filmů opravdu hodně, protože momentálně je naše scénáristická práce v krizi, podobně jako fotbal. Ani jedno se nedá dělat pořádně – hrát za národní družstvo stejně jako hrát v národních filmech momentálně není výhodné. To je lepší dělat v televizi, kde vás skutečně, když to děláte s láskou a práce se povede, sleduje na tři miliony diváků. Do kina přijde 14 tisíc diváků a ještě odejdou naštvaní. Takovou věc nemá smysl dělat.
Dostáváte ještě nějaké nabídky na seriál nebo už tvůrci vědí, že u vás nepochodí a tak to ani nezkouší?
Nabídky jsem dostal zhruba od všech, ale vždycky to skončilo velice rychle po dvou prvních větách. Zeptal jsem se – o čem to je. A oni na to – no to my ještě nevíme. Takže nazdar. Dokonce mi jeden režisér nabídl, že si mohu vybrat roli, kterou chci. No tak to už mě úplně dostal.
V televizi máte pořad o cestování. Cestujete rád?
My s parťákem neradi cestujeme, protože každý už projel asi 60 zemí a už je to skutečně opruz. Na druhou stranu jezdíme se štábem, ve kterém jsou kamarádi, takže v tom je to příjemné. Například teď jsme byli na ostrově Reunion a cesta zpátky byla neskutečně dlouhá. A parťák Jiří Bartoška trpí dvojnásob, protože nemůže čudit v letadle, tak opruzuje kapitány a kouří jim v kabině. Když přistáváme, tak letci skoro nevidí na přistávací dráhu. Pro mě takové cestování není. Nejraději si zajedu na Vysočinu a tam mám klid.
A je to stejné i v případě, kdy jezdíte po naší zemi a poznáváte naše města?
To mě nebaví kvůli kulturním domům, které jsou mnohde fakt hrozné. Ale naopak mě to baví kvůli lidem, kteří přijdou na představení a já zase přijedu za nimi, takže je to bezva. A vy víte, že přišli jen kvůli vám, což je moc krásný pocit. V podstatě bych si už mohl sednout na zahrádku, čudit doutník, zajít si do lesa a říkat, že možná by bylo přece jen lepší stát se tím lesním inženýrem. Ale to mě neláká. Stále mě láká kontakt s lidmi. Pro ten to dělám. Pořád se mě někdo ptá – máš to zapotřebí? Trmácet se po cestách, snášet zaplivané šatny a tak, ale já na to mám jednu odpověď. Já tam přece jedu za lidmi. To mě na tom nejvíce baví.
Máte při tom čas si prohlédnout města?
Pro mě to jsou největší odpočinkové dny. Jeden den jsem v Ostravě, další v Havířově nebo ve Frýdku-Místku. To je přece úžasná volnost. Pro mě je to odpočinkový čas, nikde tak dobře nerelaxuju.
Jak vypadá váš den, když jste v Ostravě?
Odpoledne si zajdu na kávu, pak mě čeká představení, pobavím se s přáteli a zajdu si na Stodolní ulici na večeři. Nakonec ulehnu na pokoji v hotelu Imperial, kde mají pokoj za devět tisíc. To víte, jsem náročný na ubytování. (fuc)
