11°C
Jedním z vrcholů festivalu měl být koncert Fluxus and Associates. Přijel spoluzakladatel hnutí fluxus Ben Patterson, dalším hostem byl Milan Knížák, rektor Akademie výtvarných umění, který se hlásí k hnutí fluxus a na přelomu 60. a 70. lete koncertoval v USA. Knížák figuroval v pořadu koncertu až devátý a sledoval dění od dveří pod podiem. Před ním vystupoval fluxový kvartet. Vždy jeden hráč ze čtveřice hrál neuvěřitelně dlouho jediný tón, následovala dlouhá pauza, pak hrál tón další hráč, další pauza a fluxové představení končilo jedenáctiminutovým epilogem, během něhož všichni hráči seděli ve ztichlém sále bez sebemenšího hnutí.
Jediným zvukem v sále byly vrzající parkety pod přešlapujícím Milanem Knížátkem. „To je dlouhé, neuvěřitelně dlouhé. Vyjádření myšlenky může být daleko kratší. Navíc to není vůbec živé," šeptem komentoval koncert rektor Knížák. „Kdysi jsme hráli stejné fluxové koncerty. Ale aspoň jsme u toho zapálili noty," dodal.
Knížákova chvíle přišla po pár minutách. Na podiu společně s asistentkou obalil alobalem mikrofon a začal pouštět hudbu z vinylových desek i z cédéček. Zvolil si skladbu Broken Music, kterou kritikové zařadili mezi deset nejúspěšnějších skladech 20. století. Knížák manipuloval s mixážním pultem, přidával hlasitost, po chvíli ji stahoval, různými předměty vyluzoval do mikrofonu nejroztodivnější zvuky. Decibelů přibývalo, zvuk burácel. Americký skladatel Phil Niblock si v první řadě zacpal uši a zaujal polohu cestujícího z letadla při nouzovém přistání. Dění na podiu sledoval se zacpanými ušima i umělecký ředitel festivalu Petr Kotík. Fotograf pod podiem zanechal focení, vyběhl na chodbu a natlačil si do uší papírové kapesníky. Takto ozdoben vlajícími papírky se vrátil a pokračoval v práci. Uši si ucpala dlaněmi většina posluchačů v sále, jenže Křižák přidával hlasitost do samotného maxima. Kdo si odkryl sluchové orgány, pocítil pronikavou řezavou bolest.
První diváci začali se zacapanýma ušima opouštět sál, ostatní je po chvíli v poklusu následovali. Některým vibrovaly ušní bubínky i na chodbě, takže sbíhali po schodech do přízemí. V sále zůstalo dvanáct lidí, kteří chtěli Knížákův experiment prožít až do konce. Jedenáct posluchačů mu zatleskalo, dvanáctý se s nasupeným výrazem vydal k podiu. Zdálo se, že chce Knížáka inzultovat, v poslední chvíli se zastavil a odešel za svými kolegy na chodbu. Milan Knížák hrstce nejvěrnějším s úsměvem pokynul a zmizel v šatně.
Pořadatelé museli podvečerní představení přerušit a vyhlásili neplánovanou přestávku. Trvalo patnáct minut, než se posluchači sešli v sále a program mohl pokračovat dalšími ztichlými fluxovými hudebními seancemi.
