Vím, že jste rodákem z Ostravy. Kde jste ale v našem městě strávil dětství?
Dětství jsem prožil v Ostravě-Zábřehu ve čtvrti, které se říkalo Stalingrad. Se svou rodinou jsem později žil v centru Ostravy.
Kdy vás napadlo, že byste se mohl stát výtvarníkem?
Kreslil jsem od dětství. Začal jsem chodit na Lidovou školu umění v Kaunicově ulici a tehdejší ředitel této školy Radim Kuchař mi vzal na školní výstavu asi deset věcí. Radil mi, abych se malování věnoval dál. Jenže já chtěl být cestovatelem, doslova jsem hltal cestopisy a moc se mi nelíbilo, že bych se měl věnovat malování nebo kreslení. Přesto mi dal mi adresu na střední školu a v roce 1961 jsem skutečně nastoupil na tehdy ještě Státní uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště. Šlo o bývalou Baťovu školu umění. Byla to báječná škola s mnoha odbornými hodinami a jen málem teorie.
Takže jste po škole nastoupil do práce?
Ano, nejdříve jsem pracoval s partou restaurátorů a to byla vynikající škola pro budoucí praxi. Později se mi tyto zkušenosti sešly při realizaci mozaik na kostelích tady na severu Moravy. Po čase jsem nastoupil do reklamního oddělení obchodního domu Hutník. Uvědomme si, že tehdy neexistovaly počítače a všechny plakáty a reklamy se dělaly ručně. Začal jsem se také věnovat vlastní tvorbě a po deseti letech jsem šel na volnou nohu. Živila mě užitá tvorba, zakázky na plakáty ke kulturním akcím.
Vzpomenete si, jak byly takové zakázky tehdy placené?
Mohli je dělat jen profesionální výtvarníci. Existovala zde výtvarná komise, která schvalovala zakázky i ceny za ně. Za jeden plakát se platilo přibližně 3500 korun, což byly v 70. letech velké peníze. Pro srovnání uvedu, že měsíční plat v propagačním oddělení činil 1400 korun.
Cenzurovaly komise práci výtvarníků?
V komisích zasedali povahově různí lidé. My mladí jsme pro ně představovali konkurenci, navíc se často nedokázali povznést nad svou subjektivitu. Nejhorší je pocit moci, který se jim v komisích dostalo. Díky moci se proměnili. A výtvarné komise samozřejmě zároveň fungovaly jako ideové komise a hlídaly určitou angažovanost ve výtvarném umění. Nevadilo by mi, kdyby mi zamítli nedokonalé dílo a třeba poučili mladého výtvarníka. Když mi však něco zamítli z ideologických důvodů, mrzelo mě to. Jakmile mi zamítali věci příliš často, vyřešil jsem situaci tak, že jsem začal jezdit ke komisi do Prahy, kde to bylo přece jen volnější.
Zřídil jste si ateliér?
Chtěl jsem mít ateliér mimo domov, abych tam chodil jako do zaměstnání. První ateliér jsem si pořídil v Pivovarské ulici, posléze ve Stodolní ulici za 57 korun nájmu měsíčně, třetí ateliér na Jiráskově náměstí nad řeznictvím, další v Českobratrské ulici a poslední v Přívozské ulici. Až můj současný ateliér jsem si nechal postavit podle svých představ. Ten už nemám v Ostravě, nýbrž ve Vraclávku na Krnovsku. V Ostravě však mám pořád zázemí.
Jak vypadala Stodolní ulice začátkem 80. let minulého století?
Skutečný ostravský Bronx. Ponurá ulice, kde jedinou světlou stránkou byl hotel Odra, dnešní Brioni, s nočním bufetem, kde si člověk mohl koupit láhvovou desítku a cigarety. Jednou večer mě ve Stodolní ulici přepadla větší parta cikánů a dost mě zmlátila. Podařilo se mi utéct směrem k policejní stanici ve vile v Poděbradově ulici. Policisté se ke mně zpočátku chovali slušně, dokonce mě odvezli domů pro doklady. Jenže měli na mě počkat a odvézt na stanici k výslechu. Jakmile jsem vešel do svého domu, ujeli. Prostě se jim nechtělo nic vyšetřovat.
Dům ve Stodolní ulici, kde jste měl ateliér, byl obýván nájemníky?
Bydlely v něm většinou starší babičky. V domě panovala zvláštní atmosféra. Když ke mně šla nějaká návštěva, zvláště dámská, do klepotu podpatků dámských bot téměř rytmicky vrzaly dveře, jak se babičky, dívaly, kdo ke mně jde. Se všemi dámami z domu jsem se spřátelil, jednu z nich, paní Molendysovou, jsem dokonce portrétoval a byl jsem zřejmě poslední, kdo ji viděl živou. Takže mám několik jejich kreseb a portrétní.
Jak vnímáte dnešní Stodolní ulice?
Dnes je nebezpečná jinak – pro vaši kapsu. Za pivo dáte 50 korun. Škoda, že je tady potlačena kultura. Bary s hudební produkcí už definitivně vytlačily herny a hrací automaty. A to je velká škoda.
Ateliér v Českobratrské ulici vám vykradli zloději…
S odstupem času se na tuto loupež dívám humorně a říkám si, že mě vlastně potěšilo, když někomu stálo za námahu vykrást můj ateliér. Ve skutečnosti to není příjemná věc. Zloději mi ukradli z velkého pořadače patnáct grafik a podle mě to udělali na něčí objednávku.
Za grafiku Křídlo jste ještě před rokem 1989 získal v zahraničí cenu. Jak došlo k tomu, že jste vystavoval mimo naší republiku?
Tuto grafiku mi odmítla komise v Ostravě z ideových důvodů. Křídlo totiž symbolizovalo svobodu. Shodou okolností se v roce 1987 konala velká výstava současných umělců v Mánesu, pořadatelé obeslali všechny výtvarníky a z Ostravy vzali díla čtyř výtvarníků. Mezi nimi i mou grafiku Křídlo. Ve stejný rok jsem ji poslal poštou na výstavu do Francie a tam jsem na soutěžní výstavě získal cenu. A za další své práce jsem tento rok získal medaili, finanční odměnu i koberec na výstavě v Íránu.
Proč jste najednou od téměř realistické tvorby přešel do abstraktního vyjadřování?
Zlom přinesl rok 1991, kdy jsem měl vážné zdravotní problémy a upadl jsem do komatu. Cítil jsem, jak se mé tělo zvedá nahoru, vnímal jsem kolem sebe barevné tóny a spleť jakýchsi úzkých cárů či špagetek, které obklopovaly černé krátery. Vše se slévalo do zlatého prostoru a já do této jiné dimenze krátce nahlédl. Tento vjem jsem přenesl do svých maleb. Vývoj však jde dál, objevuji stále nové linie a formy. Dnes se zabírám figurativními motivy. Zdeformované postavy odrážejí zdeformovaný svět i lidské povahy, kterých je vždy a všude dost.
Prozradíte, proč jste před třemi roky opustil Ostravu?
Do Vraclavku jsem jezdil dlouhá léta na chalupu. Toto místo má genius loci a já si jej oblíbil. Vybudoval jsem si ateliér v místě, kde mám výhled na les, na srnky a na lesní víly (smích). Mám rád lidi, ale také si od nich rád odpočinu. Do Ostravy se stále vracím, mám zde kamarády, přátele a celoživotní vzpomínky.
Jste v kontaktu se svými bývalými studenty?
V kontaktu jsme pořád. Šesti z nich jsem zařídil výstavu v Nové síni v Praze a výstava měla velký ohlas. Opravdu mě těší, že mí bývalí studenti i po deseti letech za mnou přijíždějí do ateliéru. Jsou to pokaždé báječná setkání. A i za to díky, živote.
Profil
Josef Odráška
Malíř a grafik Josef Odráška se narodil v Ostravě v roce 1945. Vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Pracoval jako propagační grafik v Severomoravských obchodních domech v Ostravě, od roku 1979 působí na volné noze. Je autorem mnoha plakátů a grafických značek. V roce 1990 spoluzakládal Unii výtvarných umělců v Ostravě a v letech 1990 až 1996 byl jejím místopředsedou. V letech 1994 až 2007 působil jako pedagog na Střední uměleckoprůmyslové škole v Ostravě. Jeho obrazy a grafiky se objevily na více než sto výstavách v naší republice a v zahraničí. Uspořádal velké samostatné výstavy např. v Galerii bratří Čapků v Praze, v Nové síni Praha, v Domě umění v Ostravě, v Domě umění v Opavě, ve Slovácké galerii v Uherském Hradišti, v italském Turíně a ve francouzském Grenoblu, účastnil se prestižních výstav v pražském Mánesu, v Moravské galerii Brno. Za svou tvorbu získal řadu ocenění včetně Ceny Salonu severomoravských výtvarných umělců 1991 v Domě umění v Ostravě a je zastoupen ve sbírkách a galeriích u nás i v zahraničí, např. v Galerii výtvarného umění v Ostravě, Moravské galerii v Brně, Museé de la Publicité v Paříži, Galerii university v Storrs v USA, Muzeu moderního umění a japonské Toyamě, Grafickém kabinetu v německých Drážďanech, v Galerii města Pécs, v městských sbírkách ve Varšavě, Lahti a v soukromých sbírkách doma i v zahraničí. V roce 2004 zajistil výstavu mladých ostravských umělců Terezy Smetanové, Lucie Neuwirtové, Petry Herotové, Jitky Horázné, Lucie Komarové a Jiřího Bosáka v pražské Nové síni.
.
