11°CJanáčkova filharmonie Ostrava pod taktovkou dirigenta Ondřeje Kukala uvedla 5. a 6. listopadu na druhém koncertě Velkého symfonického cyklu v české premiéře skladbu slovenského skladatele Petera Machajdíka. Slovenská hudba 20. století si získala velký obdiv a uznání v uměleckém světě několika reprezentanty, z nichž jmenujme aspoň Alexandra Moyzesa, Eugena Suchoně, Jána Cikkera, Andreje Očenáše, Dezidera Kardoše. Statistiky dokazují, že nejhranějším žijícím slovenským skladatelem v cizině je nyní právě Peter Machajdík, který žije od roku 1992 v Berlíně. Jako sedmiletý se začal věnovat klavíru a v 80. letech se ucházel o studium na bratislavské Vysoké škole múzických umění, kde však neuspěl, „nakoĺko koncept jeho vtedajšej tvorby bol silne ovplyvnený západnou avantgardou". Později se dopracoval k vynikajícím výsledkům jako skladatel, jehož tvorba úspěšně zazněla na hudebních festivalech v Berlíně, Vídni, Římě, Miláně, Bratislavě, New Yorku, Curychu v interpretaci světových sólistů a souborů. V roce 2008 vyšel ve vydavatelství Hudebního fondu v Bratislavě CD s Machajdíkovými díly, mezi nimiž je i skladba „Namah" pro smyčcový orchestr, která vznikla v roce 2000 a poprvé byla provedena o dva roky později v Bratislavě na festivalu Nová slovenská hudba. „Namah" je slovo ze sanskrtu, vznešeného jazyka staroindické literatury a vědy. „Om namah Šivaja" - „uctivě zdravíme a klaníme se Šivovi", nejvyššímu bohu hinduismu, který je ztělesněním tvořivé i ničivé síly, k němuž směřují jednotlivé duše usilující o vymanění ze světské existence pomocí uctívání, jogy a pravého poznání.
„Při premiéře této skladby se stalo něco, co nebývá v koncertních sálech obvyklé", sdělil nám Peter Machajdík. „Mladá estonská dirigentka Anu Tali, která se řadí momentálně k vrcholným umělcům za dirigentským pultem, zavřela přibližně po čtyřech minutách dirigování oči a sama se stala posluchačkou pomalu a bez jakékoliv změny tempa plynoucích a na sebe se vrstvících tónů. Až najednou zjistila, že přestala dirigovat a že úplně podlehla tajemné síle výpovědi zvukového vesmíru skladby, v níž se stala sama jeho součástí. Po konci celého koncertu se dirigentka rozhodla Machajdíkovu skladbu provést ještě jednou, při čemž se jí díky dokonalému soustředění a plné koncentraci na každý tón podařilo vtáhnout obecenstvo do stavu, v němž se v době prvního uvedení skladby sama ocitla. Ještě několik vteřin po doznění posledních tónů se v koncertním sále Slovenského rozhlasu nic nehýbalo. Jakoby nikdo nic nehledal, na nic se neptal, nikam nespěchal, po ničem nebažil. Celý prostor pohltilo absolutní ticho, absolutní klid." Také v Ostravě si tato skladba zcela podmanila publikum.
