Večerní Ostrava Dubina je v tomto čase ještě ponuřejší, než obvykle bývá. Paneláky nepůsobí přívětivě. Vyjíždím do pátého patra. Jsem zvědavá. Bude extravagantní, ověšená náušnicemi? Nebyla. Dveře otevřela příjemná žena a s úsměvem se představila: „Soňa Forgáčová. Pojďte dál, kocoura si nevšímejte. Mátě štěstí, kdykoliv jindy je tady ještě dalmatin. Druhá kočka je zalezlá pod vanou.“ Byt je útulný, pěkně zařízený. Žádné stopy po okultismu, žádné výrazné symboly. Prostě nic, co by nasvědčovalo tomu, že se právě nacházím u kartářky. „Vlastně teď už tak často karty nevykládám. Dříve to bylo mnohem častější. Pak jsem změnila práci, která mě vytížila natolik, že mi na karty po pracovní době nezbývají síly,“ vysvětluje. Není to prý jen tak. Vyložení karet dá zabrat. Člověk se na to musí plně soustředit a vydá ze sebe hodně energie. Co za to? „Neživím se tím. Karty jsou můj koníček, moje láska, moje s radostí i úctou otvíraná truhla s pokladem a tajemstvím. Takže teď vykládám spíše svým přátelům a známým, třeba za protislužbu. Když by ale chtěl někdo přijít, neodmítnu ho a nějak se domluvíme,“ pokračovala.
Hlavou se mi honí spousta otázek. Na co se třeba lidé nejčastěji ptají? Proč jdou za ní a ne třeba za psychologem? Co když v kartách vidí smrt? Poví nebo se zatváří, že má karta jiný význam? „Většinou je zajímají otázky kolem vztahů, kariéry, peněz. Často sem přicházeli lidé, když už nevěděli, kudy kam. Někdy jen tak ze zvědavosti. A jestli vidím smrt? Ne, tu jsem ještě neviděla. Spíše spatřuji, že je člověk unavený, že se třeba rýsuje nějaká choroba. To jej pak upozorním, že by měl zvolnit tempo. O smrti kartáři nemluví. Ale já ji naštěstí v kartách ještě u nikoho neviděla.“
Soňa Forgáčová používá dva typy karet. Crowley tarot a Symbolon, který upřednostňuje: „Někdy se mnou karty mluvit nechtějí. To pak musím počkat, trošku jim domlouvám – holky, nechte toho, bavte se se mnou, koukejte mi říct, jak to je s tou novou prací. Nebo mi někdy karta jakoby říká málo, nerozumím jí, to se pak snažím doptat vytažením dalších karet třeba i z Crowleyho tarotu. A jsem moc ráda, když se nám podaří najít podstatu problému. Karty jsou jedno velké dobrodružství. Mám před nimi velký respekt. Občas mívám pocit, jako bych se za jejich pomocí dostávala někam, kam musím jít velmi opatrně, s citem a pokorou, abych neublížila. Dostala jsem ale něco jako dar, dar nečekaného vnímání a jsem za to vděčná.“
Konečně pak nastává ta chvíle. Položím otázku, se kterou pak půjdu i za druhou kartářkou. Volím osobní záležitost: „Budu mít ještě jedno dítě?“ Nechá mě přeložit karty, pak si vybírám a dávám je do půlkruhu. Začíná výklad. Zprvu se moc nechytám, pak je mi to jasnější. Kartářka hovoří o partnerovi, o úzkostech, o tom, co je nyní, co bude pak. Je do toho zabrána, další karty dokládá sama. Spousta věcí, co mi říká, sedí. A výsledek? Ano, budete mít dítě, a možná už docela brzy. Máme tomu nechat volný průběh. Loučím se a mám dobrý pocit.
Dva dny na to stojím před dalším panelákem. Tentokrát v Ostravě Vítkovících. Opět mi otevírá příjemná paní. Ani u ní nemám pocit, že jsem u věštkyně. Žádné symboly, jen obyčejná kuchyň a káva na stole. Jsem u Věry Szuscikové. Ženy, která již od dětství věděla, že má dar vidění do budoucnosti. Která karty vykládá již dvacet let. Za jeden výklad si účtuje 400 korun. Byznys jako byznys. „Přichází ke mě lidé, velmi často psychicky na dně. Nebo jen pro ujištění se, kterou cestou mají dále jít. Nejčastěji chtějí řešit vztahy, práci, peníze, majetek. Poslední dobou chodí i muži,“ usmívá se kartářka. Co ona a smrt? Vidí ji? Pokyvuje hlavou, že ano. Občas se stane, že k ní přijde zákazník a ona při výkladu karet spatřuje smrt některého z jeho příbuzných. „To je zlé. Když je ten člověk psychicky silný, řeknu mu to. Když vidím, že by to neunesl, jen naznačím. Něco odvrátit nelze, něco pomocí vnitřní síly ano,“ je přesvědčena Věra Szusciková. A pak vypráví děsivý příběh. Jak u své bývalé kolegyně vyčetla z karet, že spáchá sebevraždu. Jí to neřekla, svěřila ale obavy její rodině. Nevěřili jí. „Bohužel jsem v té době měla dvouměsíční holčičku. Ta žena bydlela v jiném městě. Snažila jsem se jí podržet, pomoct jí. Nepovedlo se. Nakonec sebevraždu spáchala,“ vzpomíná smutně.
Věra Szusciková věří v boha. Bez víry by výklad karet nezvládala. „Někdy si karty vykládám sama pro sebe. Snažím se ovládat strach, který cítím. Meditací ale získávám vnitřní klid a víru v boha, že mě přes všechno přenese,“ vysvětluje své pocity. Dokonce sama chodí ke kartáři, aby si utvrdila některé vlastní vize. Většinou se mu jeho věštby plní. Dříve nebo později.
Přichází na řadu opět má otázka. Nechá mě zamíchat své výkladové karty. Je na nich vidět, že už mají něco za sebou. Pak je překládám na tři hromádky. Bere si je a předkládá před sebe do řad. Její výklad je o poznání kratší a jde hned k jádru věci. Předpovídá mi problémy s otěhotněním, potrat a konečně i to dítě. I zde je konkrétnější. Bude to za delší dobu, asi až za několik let. Narodí se mi holčička, a to velice nadaná. Bude tančit, zpívat a bude asi i slavná. Potrat podle ní mohu odvrátit. Svou vnitřní silou.
Obě kartářky se ve svých výkladech víceméně shodly. Nesedí jen čas dané události. Obě ale říkají, že čas je právě to, co se dá určit nejhůř. Nemusíte věřit věštbám z karet, stejně ale po výkladu v člověku něco zůstane. Kartářky zde byly, jsou a budou. Mnoha lidem pomůžou jen tím, že se jim svěří s problémy, vypovídají se a možná i uslyší nezávislý soud. Pokud se přece jen rozhodnete k některé zajít, dobře vybírejte, nejlépe na něčí doporučení.
