Jak vznikl nápad uspořádat sérii představení v Ostravě?
Nejdříve jsme pořádali Kašparův jihočeský víkend. Byl úspěšný, proto jsme podobnou avšak již týdenní akci připravili v Brně a následovala Ostrava. Letos jsme zde již poosmé.
Snažíte se diváky vždy něčím překvapit?
Uvádíme osvědčené hry, přivážíme však i novinky. Letos je to hra Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtví. Je zasazena do děje Hamleta, hlavními postavami se však stali dva dvořané – Hamletovi spolužáci. Diváci tak uvidí, co dělají, když má být Hamlet na jevišti. Při představení se každý určitě dobře pobaví, avšak měl by předtím vidět Hamleta.
Proč jste se rozhodli pro Divadlo Petra Bezruče?
Vyhovuje nám prostorově a získali jsem v divadle skvělé zázemí. Lidé jsou neobyčejně vstřícní. Dívky z divadla mi teď k narozeninám vyrobily tričko. Nehrajeme ale jen v tomto divadle. Minule jsme uvedli některé hry v ostravském Divadle loutek, letos v Aréně. Organizačně je to dost náročné, herci přijíždějí a odjíždějí, někteří se po dvou dnech vracejí.
Co podnikáte v Ostravě, když máte volno?
Volný čas trávíme aktivně. Jezdíme na výlety do okolí Ostravy, navštěvujeme výstavy anebo jsme se byli podívat na město z vyhlídkové plošiny ostravské radnice. Letos ale spíše odpočívám a chodím na rehabilitace. Byl jsem lyžovat v Alpách na monoski a při pádu jsem si pohmoždil záda.
Popište, jak jste se dostal k herectví.
Když mi bylo osm let, přišli na školu filmaři. Nevybrali mne tehdy do filmu, ale do dětského televizního pořadu, v němž jsme představovali nové knížky. A když už se jednou dostanete do povědomí, tak se na vás začínají obracet znovu a já se objevoval v televizních inscenacích. Zahrál jsem si ve filmech Jakub a Tajemství ocelového města. Po poradě s rodiči jsem šel na gymnázium a pak na vysokou na DAMU, tam jsem se dostal až napodruhé.
Váš život ovlivnil listopad a prosinec roku 1989. Můžete se k té době vrátit?
Hektické období. Končil jsem studia na DAMU, díky panu Janu Kačerovi jsem hostoval v Divadle na Vinohradech, během Palachova týdne jsem skončil na policejní stanici. 17. listopadu jsem se účastnil setkání studentů na Albertově, ale na Národní třídě jsem nebyl, protože jsem šel zkoušet Romea a Julii do paláce Adria. Události toho dne ale spojily studenty a divadelníky v odporu proti režimu. Přestali jsme hrát, diskutovali, jezdili do fabrik. V té době nám zavolali z Ostravy, že se chytá setkání zástupců horníků a my jeli do 8. prosince do Ostravy získat horníky, aby se přidali ke změnám ve společnosti. Do Ostravy jsem vyrazil s Janem Kačerem, který tam působil patnáct let. Absolvovali jsme další dvě setkání v divadlech a v noci vyrazili v zimě a za sněžení na cestu zpátky do Prahy. Přidal se k nám ještě dokumentarista Václav Křístek. Já si jen pamatuji, že jsem seděl na zadním sedadle Fiatu Tipo, což byl v tehdejší době slušný vůz. Další věci vím už jen z vyprávění.
Proč jste havarovali?
Jan Kačer seděl vepředu a celou cestu do Prahy bavil řidiče, aby neusnul, protože jízda byla v zimním počasí náročná. Přijížděli jsem k Praze, už byla zdálky vidět světla. V tom okamžiku si Jan Kačer i řidič vydechli, že jsme u cíle. Jan Kačer se odmlčel a v té chvíli zřejmě řidiče postihl mikrospánek. Vrazil do levých svodidel, odrazili jsem se na pravou stranu a skutáleli ze svahu. Zastavila auta a jejich řidiči pomáhali naší osádce. Ptali se jich, kolik nás bylo, oni říkali, že čtyři, ale z auta vytáhli jen tři lidi. Tím čtvrtým jsem byl já. Po chvíli mě našli – ležel jsem pod autem, které mě přimáčklo. Měl jsme vážné zranění hlavy a šance na přežití prý nebyly moc velké. Lékaři se starali o poranění hlavy, měl jsem však i otok u páteře, který se zvětšoval a způsobil, že nechodím. K komatu jsem se probral až v únoru a mohl jsem hýbat jen očima.
Kdo řídil auto?
Pomoc při zajišťování dopravy na mítinky nám nabídli výtvarní umělci a auto řídil jeden z nich.
Měl nějaký vztah k Ostravě?
Ne, jen jsme využili nabídku, že nás někdo odveze do Ostravy. K Ostravě neměl žádný vztah. Řekl jsem si, že jeho jméno nikdy neprozradím. Prostě někdo musel řídit a stát se to mohlo komukoliv. Nedávám mu to za vinu. Naopak jsem vděčný, že jsem nehodu přežil. Najednou jsme měl před sebou nový život, nepopsaný list. Jsem tady a jsem rád za každý den. Hraji divadlo, lyžuji, chodím plavat, jezdím k moři, mám rodinu a kamarády. Prostě žiji novou etapu.
René Stejskal
Foto: Robert Mročka