Přivedl vás k divadlu váš tatínek Vlastimil Fišar?
Spíše mě k herectví přivedl umělecký přednes, který jsem velice miloval a který je mým koníčkem dodnes. Tatínek mě samozřejmě také ovlivnil. Bydleli jsme v Praze přímo naproti služebnímu vchodu do Vinohradského divadla a já do divadla často chodil. Největší zážitek jsem měl ze závěru hry Dvanáct rozhněvaných mužů, v níž hráli hlavní role Vlastimil Brodský a Ilja Prachař. Fascinoval mě závěr tohoto představení a já jej viděl snad stokrát. Jako syn herce jsem měl přístup do divadla, přišel jsem se vždycky podívat na konec hry. Takže se dá říct, že i tato hra a především mimořádné výkony herců mě přivedly k divadlu.
Studoval jste konzervatoř?
Ne, i když jsem se na ni hlásil. Tehdejší ředitel konzervatoře prohlásil, že z plevele tráva vyrůst nemůže. Souviselo to s tím, že tatínek měl problémy po roce 1968. Byla to paradoxní věc. Tatínek se stal v roce 1967 prvním prezidentem FIA – Světová federace herců z východního bloku. Zasloužil se, mimo jiné, aby do ní byly přijaty svazy Německé demokratické republiky a Sovětského svazu. A tyto dva svazy později prosadily, že byl ze své funkce vyloučen kvůli svým názorům na okupaci v roce 1968. Takže i když jsem na konzervatoři udělal zkoušky a ze všech uchazečů jsem skončil na druhém místě, nedostal jsem se na ni. Naštěstí mě o pár let později vzali na DAMU, která už také začala být zpolitizovaná, avšak pořád na ni učili takoví lidé jako Václav Voska, Ota Sklenčka, Vlasta Fabiánová a ti prosadili bez ohledu na politikaření přijetí studentů, o nichž byli přesvědčeni, že jsou talentovaní.
Předpokládám, že jste si přál nastoupit do Vinohradského divadla.
Přiznám se, že to můj sen byl. Mám k Vinohradskému divadlu sentimentální vztah – bydleli jsme vedle divadla, tatínek v něm hrál, viděl jsem tam skvělé herce. Jednou bylo mé angažmá téměř na spadnutí, ale nakonec k němu nedošlo.
Začínal jste ale v Pardubicích…
Pardubice byly mým prvním angažmá a přál jsem si vrátit se do Prahy. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych šel do Ostravy. Jenže po pěti letech jsem dostal nabídku jít hrát právě do Ostravy, kde působil mimo jiné i režisér Jan Kačer a herecký soubor byl velmi uznávaný, k tomu ostravská televize točila hodně inscenací – na rozdíl od dneška, točilo se hojně i v rozhlase, takže jsem hodně zvažoval a rozhodl se, že do tehdejšího Státního divadla Ostrava půjdu. Nedovedl jsem si tenkrát představit, že bych tady zůstal delší dobu.
Vzpomenete si, jak na vás tehdy Ostrava zapůsobila?
Příjezd do Ostravy znamenal šok. Divadlo mě ubytovalo v hotelu Odra ve Stodolní ulici, která vypadala pochopitelně úplně jinak než dnes. Člověk měl strach do této ulice vůbec vstoupit, byl to strašidelný a nepříjemný zážitek. Navíc ta celková atmosféra, továrny, kouřící komíny, zápach, prostě nic hezkého.
Jaká atmosféra panovala v divadle?
Repertoár byl zvláštní. Na jedné straně jsem zažil pokusy dělat zajímavé a na tu dobu odvážné hry jako například Příliš hlučná samota od Bohumila Hrabala, kterou však velice rychle stáhli z repertoáru. Jan Kačer v Ostravě vytvořil své životní inscenace, které přijímalo ostravské publikum s nadšením. Na druhé straně jsem hned po svém příchodu hrál v zdramatizovaném paskvilu Leonida Brežneva Znovuzrození. Neskutečná hra, z dnešního pohledu dada nebo absurdní divadlo. Hráli jsme se skutečnými kolečky, měli jsme krumpáče a lopaty, ve dvaceti lidech jsme zvedali imaginární jeřáb, protože sovětský člověk by přece mnohatunový jeřáb dokázal uzvednout. Jen doufám, že mě v mé kariéře nic podobného již nepotká.
Zapamatoval jste si reakce lidí? Během představení prý kroutili hlavami a smáli se.
Samozřejmě, že se smáli, vždyť celá hra byla absurdní. Nesmáli se ale hlasitě a příliš hlučně.
Kterou ze svých rolí naopak považujete za svou nejlepší?
Je těžké ukázat na jednu roli, připadá mi to jako Sophiina volba. Přesto mohu jako svou zlomovou roli označit Dona Juana v sezóně 1990/91 v režii Michaela Taranta. Ještě bych také rád vzpomenul na představení Romance pro křídlovku, kterou jsme hráli šest let a měla přes sto repríz. Tato inscenace pro mě znamenala snad největší divadelní zážitek.
V současné době hrajete v dramatu Cenci.
Hra není ve světě příliš známá a její autor je více vnímán jako básník než jako dramatik. Cenci je těžká hra a svým obsahem hodně brutální. Rozhodně toto představení stojí za zhlédnutí. Divák jej buď odsoudí nebo ocení. A o to jde.
Hru režírovala Anna Petrželková, která je dcerou J. A. Pitínského. Je ve hře vidět Pitínského rukopis?
Žádné dítě nemá rádo, když je srovnáváno s rodiči. Anna Petrželková je velmi talentovaná a nemohu posoudit, do jaké míry je svým otcem ovlivněna. Hrál jsem sice v Pitínského hře, ale neměl jsem tu čest s ním pracovat. Anička určitě má v sobě něco ze svého otce, ale jako žena má na spoustu věcí jiný pohled a navíc patří do jiné generace. Myslím si, že jde svou vlastní cestou.
V Ostravě už žijete 28 let. Cítíte se Ostravanem?
Nemám rád, když se o někom říká, že je ostravský nebo pražský herec. Já se cítím být českým hercem, jsme tak malá zem, že bych to nedělil. Považuji se spíše za Čechoslováka, protože tatínek a maminka se narodili na Slovensku a pak jsme žili v Praze a já jsem teď v Ostravě. Jsem prostě Slovák narozený v Čechách a žijící na Moravě.
Odešel byste do pražského angažmá? Uvažujete o něčem takovém?
Mám už své kořeny v Ostravě, mám tady několik dětí, a kdybych odešel do Prahy, vídávali bychom se méně. Do Prahy se snadněji odchází v mladším věku a navíc v ostravské činohře panuje velmi dobrá atmosféra, jsou tady výborní režiséři, lidé se nekastují, jak tomu bývá v jiných divadlech. Ostravský soubor nám závidí snad v celé republice. Proto už asi angažmá měnit nebudu. Samozřejmě jsem měl kdysi sen hrát ve Vinohradském divadle. Určitě bych neodcházel do Prahy sám, musela by to být skupina kolegů a režisérů, s kterými si rozumím a s kterými jsem sehraný.
Vidíte mezi mladými ostravskými herci výrazný talent?
Za jednoho z nejtalentovanějších herců považuji Honzu Hájka. Když jsme ho do našeho divadla kupovali, jel jsem se na něj do Brna podívat. Jenže bylo to nějaké představení, kde zaskakoval a já se tehdy doslova zděsil. Později jsem jej viděl v normálním, neimprovizovaném představení a tušil jsem, že z něj bude výborný herec. Velkým talentem je i Andrea Mohylová, hodně s ní teď hraji a věřím, že má před sebou slibnou kariéru.
Hrajete raději komické nebo vážné role?
Komické role hraji moc rád, avšak nesnáším brutální a slizký humor. Kdybych si měl vybrat z velkých českých komiků, nejbližší je mi humor Jana Wericha. Takový herec a taková osobnost dneska chybí. Mám velmi rád představení Apartmá v Hotelu Plaza, které režíroval Janusz Klimsza. Inscenoval hru, složenou ze tří povídek, s nepodbízivým humorem a jsem rád, že se lidem líbí.
Prozraďte, kam chodíte v Ostravě rád posedět?
Žil jsem dlouho v Praze a tam je všude velmi dobré, přímo vynikající pivo. I tady jsme si s kolegy našli pivnice, kde čepují už dlouhá léta dobré pivo a kam si po představení zajdeme. Jsou to restaurace Staročeská pivnice a U Křižánka. Mám rád toto prostředí, na nic si tam nehrají. Klasické české pivnice mi vyhovují. Nemám potřebu navštěvovat Stodolní ulici, připadá mi to jako snobárna a říkat o ulici s bary, že je fenoménem Ostravy, mi připadá absurdní.
Blíží se Vánoce. Jak je budete trávit a nakupujete dárky s předstihem?
Vždycky si říkám, že až budu starší, budu mít Vánoce klidnější a připravím se na ně. Tatínek dárky kupoval s hodně velkým předstihem, snad už na jaře. Jenže já všechno nechávám na poslední chvíli. Na Vánoce se scházím s početnou rodinou a u vánoční tabule se snažím najít nějaký kompromis mezi českými a slovenskými tradicemi. Takže například u maminky namísto rybí polévky máme kapustnicu. Na první svátek vánoční hraji v Amadeovi, na představení přijdou mé děti a tak se už těším na sváteční atmosféru. Představení se hodí do vánoční doby, protože Mozartova hudba je jedinečná a divadelní hra Amadeus je oslavou velkého talentu.
Jan Fišar se narodil v září 1955 v Praze. Vystudoval DAMU a v roce 1977 nastoupil do svého prvního angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. V roce 1982 se stal členem souboru Státního divadla Ostrava – dnes Národního divadla moravskoslezského. Hrál v mnoha televizních inscenacích režisérů Antonína Moskalyka, Zdeňka Havlíčka, Evy Sadkové, Věry Jordánové, Juraje Deáka nebo Dušana Kleina. V roce 2004 moderoval udělování Cen Thálie v Národním divadle v Praze.