Jak jste se dostal do Ostravy?
Po divadelní fakultě v Praze jsem měl zůstat v Realistickém divadle, jenže režisér Palouš si vybral Josefa Čápa s tím, že mě přijme až další rok. Dostal jsme nabídku do Ostravy do Divadla Petra Bezruče a po roce jsem se měl vrátit zpět do Prahy. V Ostravě jsem se však setkal se svou budoucí manželkou, která působila jako houslistka v Janáčkově filharmonii. Chtěli jsme zůstat spolu a já si říkal, proč by kvůli mě měla měnit své skvělé místo. Takže v Ostravě v Divadle Petra Bezruče jsem už zůstal a hrál v něm 30 roků. Vůbec toho nelituji, našli jsme v Ostravě skvělé zázemí, měl jsem i dost práce v televizi. Zahrál jsem si i v muzikálech Mrazík na ledě a Romeo a Julie, s těmito muzikály vystupovali v naší republice i v zahraničí devět let. Musím říct, že jsme v Ostravě šťastni a spokojeni.
Kde jste bydlel, když jste přišel do Ostravy?
Říkali jsme tomu kolchoz. Jednalo se o hereckou ubytovnu nad hospodou Baník. Po dvou letech jsem se stal členem vítkovického stavebního družstva a v roce 1972 jsem se nastěhoval do paneláku do třípokojového bytu na Baarově ulici jako vůbec první nájemník. Druhý den po nastěhování přišel do domu člověk z družstva a ustanovil mě dozorcem výtahu, protože v domě nikdo jiný nebyl. Musel jsem na školení, naučil jsem se vše potřebné a občas jsem někoho pomáhal vyprostit. Začátky v paneláku byly krušné. Měli jsme jen stavební proud, který neutáhl všechny spotřebiče a často vypadával. Ženy si tak musely rozdělit, kdy které patro bude prát a z družstva dokonce chtěli, ať se i na televizi nedívají lidé najednou, ale po patrech v určitých časech.
Bydlíte v 10. patře. Neměl jste sám problémy s výtahem?
Stalo se mi, že jsem odcházel do divadla na představení. Když jsem sjížděl výtahem, vypnuli elektřinu a já uvízl v kabině mezi prvním a druhým patrem. Bouchal jsem na kovové dveře výtahu, až přišla stará sousedka se svíčkou. Vyhrkla, že to řekne panu Handlovi, který je dozorcem výtahu. Než jsem jí stačil říct, že to jsem já, paní se pustila po schodech do 10. patra. Tam zjistila, že nejsem doma a přišla mi po patnácti minutách k výtahu říct, že dozorce nesehnala. Naštěstí elektřinu pustili a já stačil do divadla doběhnout ještě před začátkem představení. I když to vyznělo humorně, tato paní byla jediným člověkem, který mi byla ochotna pomoci. Pomocnou ruku mi podala žena, a to i přesto, že v každém bytě bydlel nějaký muž.
Vyhovuje vám bydlení v panelovém domě?
Říkám, že lidi v paneláku spojují drby a společná anténa. Jinak si ale každý žije po svém a záleží na něm, jaké prostředí si vytvoří. Trochu mě mrzí, že každý se stará především jen o to své bydlení za dveřmi, protože v tomto domě už dělám spoustu let také domovního důvěrníka. Snažím se lidi vést k pořádku a musím říct, že v domě máme opravdu pořádek. Zamykáme vstupní dveře, máme tady hezky vymalováno. Přesto se do domu dostal před několika roky zloděj a mi se jej podařilo zadržet. Kradl obložení. Došlo k potyčce, při které jsem utrpěl zranění páteře. Zloděj šel nakonec do vězení, protože kradl v podmínce. Trápí mě počmárané fasády domů, pejskaři, kteří venčí psy na louce, takže si tam nemohou hrát děti. Ale bydlení v tomto paneláku považuji za bezvadné, kousek odsud je škola, školka, obchody nebo trolejbusová zastávka. Prostě bych neměnil.
Dá se o vás říct, že jste dvorním hercem Dušana Kleina. Kdy jste spolu začali natáčet?
S Dušanem Kleinem jsem pracoval už asi desetkrát. Poprvé jsem se potkali ve filmu Konto separato, kde hrál hlavní roli Václav Postránecký. Natáčelo se v Ostravě a obsadil mě do role novináře. O režisérovi Kleinovi je známo, že rád obsazuje herce, s nimiž byl spokojený. Možná i proto mi nabídl roli v televizní povídce Cesta s nebožtíkem, pak přišel film Jak básníci neztrácejí naději a natáčel jsem i Svatbu na bitevním poli, kde hrál Bolek Polívka.
Poslouchá Bolek Polívka režiséra anebo improvizuje?
Je neuvěřitelně talentovaný. Nemusí ani nic hrát. Pravdou je, že režisér Klein musel vyhlásit suchý zákon, ale slavili jsme tam Bolkovy narozeniny a to bylo opravdu velké včetně narozeninové salvy z kanónu. Po dokončení filmu jsem byl pozván na premiéru filmu ve Zlíně. Dojel jsem autem, na recepci jsem nepil žádný alkohol, i když mě Bolek ponoukal, ať se napiju, že prý mi dvě deci neublíží. Odolal jsem. Když jsem se v noci vracel, ve Zlíně probíhala bezpečností akce. Zastavili mě policisté, zkontrolovali doklady a prohlédli auto. Byla u toho Česká televize a redaktorka se mě zeptala, odkud jedu. Řekl jsem, že jedu z premiéry filmu Svatba na bitevním poli a vypočetl jsem jména herců, kteří také přijeli do Zlína na premiéru. Když policista zaslechl Polívkovo jméno, obrátil se, vrátil se ke mně, vytáhl tester na alkohol a musel jsem dýchat. Takovou pověst má Bolek Polívka.