Jste rodákem z Ostravy, v současné době žijete kousek za Prahou. Jak vzpomínáte na rodné město?
V Ostravě bylo všechno poprvé – první baby, první chlast, první doteky s šutry při lezení nebo při sbírání zkamenělin. Dnes žiji za Prahou, ale když se řekne domov, je to pro mě pořád Ostrava a Poštovní ulice.
Kde v Poštovní ulici jste bydleli?
Pokud se ptáte na číslo domu, tak to bylo 31. Dům naproti poště a pivnici U Rady, v němž byla v přízemí cukrárna. Kousek dál se nacházel Minibar. Scházela se v něm pěkná cháska, vedle bydlel herec Miloslav Holub, kterého jsem často potkával. Nejzajímavější byla ale hospoda U Rady, pro nás docela kultovní záležitost, stejně jako asi pro většinu Ostraváků. Scházeli se tam herci, výtvarníci, studenti…
Když přijedete do Ostravy, hlásí se k vám spolužáci nebo sousedé?
Vždy se tady ke mně hlásí spousta lidí. Na některé si už přitom ani nevzpomínám. Je to složité, když odjedete na 30 let. Ale na hodně lidí si pamatuji a poznávám je i dnes. Třeba kamarád Erik, slavná postavička už v 80. letech. V Ostravě a vlastně v celé republice se nemohla uskutečnit jediná akce, které by se Erik neúčastnil a kde by nebyl v kontaktu s těmi nejslavnějšími hudebními skupinami nebo herci. Dokonce si pamatuji na vtip, který se v Ostravě kdysi vyprávěl. Dva lidé stojí na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu a turista se ptá kolemjdoucího kardinála: „Co to je vedle Erika za člověka v tom bílém oblečení?“ A ten odpovídá: „No přece papež“.
A co třeba učitelé ze základní nebo střední školy?
Na základku jsem chodil na Matiční. Některé učitele si vybavuji, spíše jejich tváře, jména jsem už zapomněl. Mám na ně špatnou paměť. Navíc jsme se ani neměli v lásce, já neměl rád učitele a oni neměli rádi mě. Byl jsem prostě raubíř. Jediné, co jsem měl na škole rád, byla přestávka. Na gymnáziu v Hrabůvce to bylo stejné. Pochlubím se ale, že jsem na škole vynalezl nové sportovní odvětví. Jmenovalo se misa solemis. Šlo o to, koho na záchodě nejdříve posadíte na pisoár nebo mísu. Člověk se mohl bránit, odkopávat a my si naše úspěchy bodovali. Posazení na pisoár bylo za pět bodů, na mísu za deset. A když se podařilo někoho posadit do mísy a spláchnout, bylo to za 15 bodů. To byla zábava, které jsme se věnovali během každé přestávky.
Prý jste také sbíral zkameněliny?
Ano, lezli jsme po haldách, rozbíjeli kameny a hledali zkamenělé kapradiny.
Byl u všeho klukovského dění váš bratr – nynější televizní reportér a zpravodaj v Číně – nebo jste měl svou partu?
Všechno jsme podnikali společně s o rok a půl starším bratrem a samozřejmě s dalšími kamarády. Vzpomínám si na jednu historku, kterou jsme zažili s bráchou, když nám bylo nějakých deset let. Přivydělávali jsme si sběrem starého papíru. Chodili jsme zezadu do Tuzexu, kde nám dávali staré kartony. Jednou jsme dostali hromádku novin. Přerovnávali jsme je a našli mezi nimi 200 bonů. Neuvěřitelná částka. Blížily se Vánoce a my je chtěli udělat rodičům opravdu štědré. Nakoupili jsme drahé dárky, parfémy a dokonce i cigarety. Rodiče byli docela vyjevení. A my s bráchou dostali obligátní dárek, plastový bagr.
V 16 letech jste od rodičů odešel. V tom věku je to dost nezvyklé…
Odešel jsem po tom, co zemřel otec. Za jeho života by se ovšem něco takového nestalo. Byl tak silnou osobností, že bych si to nedovolil. Bouchl jsem dveřmi a byl z domova. Potřeboval jsem ale někde přespávat. Nastěhoval jsem se na Fifejdách do domova důchodců k slepohluché babičce kamaráda. U ní jsem bydlel dva měsíce. Pak jsem se přestěhoval k jejímu sousedu Emilovi, Slovákovi, kterému bylo 78 let, a příliš nevnímal svět kolem sebe. Spali jsme spolu na manželské posteli. Snad ani tehdy nevěděl, že v pokoji s ním bydlí někdo další.
Údajně jste přišel o všechny své fotky z mládí. Jak se to stalo?
Maminka měla Alzheimerovu nemoc, což jsem netušil ani já, ani brácha. Jednou se z ničeho nic přestěhovala do malinkého bytu a dostala jako odstupné nějaké směšné peníze. Nikdo z rodiny netušil, že se stěhuje. Já byl v Praze, brácha v zahraničí. Maminka bohužel v bytě, který opustila, nechala téměř všechny věci. Já se o stěhování dozvěděl po deseti dnech. Volal jsem a telefon vzal cizí člověk. Řekl, že s maminkou vyměnil byt. Zeptal jsem se na věci, zda tam něco zůstalo, jenže on všechno vyhodili na smetiště. Tak zmizela tátova korespondence včetně dopisů s filozofem Patočkou. Zmizely všechny fotky, vysvědčení, dokumenty…
Přejdu k vaší profesi. Jste známý herec, měl jste angažmá v Národním divadle v Praze, zahrál jste si někdy v ostravském divadle?
Hrával jsem ochotnické divadlo a díky tomu se dostal k malým rolím v tehdejším Státním divadle Ostrava. V ostravské operetě jsem působil celé dva roky a zahrál si dokonce s divadelním nestorem Josefem Kobrem. Měli jsme spolu kratičký dialog. Z něj si pamatuji jen to, že jsem byl docela vytřeštěný. Měl jsem vystupovat i v Divadle hudby na večeru s Jaromírem Nohavicou. Měl zpívat a já zahrát nějakou scénku. Mně do toho něco vešlo, a protože jsem si nemohl dovolit, aby kvůli mně rušili představení, ukecal jsem bráchu, aby to vzal za mne. Naučil se monolog a odvyprávěl jej. Nikdo nic nepoznal, akorát brácha byl hodně naštvaný, protože neměl žádné zkušenosti s vystupováním na veřejnosti. Říkal, že prožil jeden z nejhorších dnů svého života.
Kdy jste dostal první větší roli?
Až v divadle v Šumperku. Tamní divadlo pro mě znamenalo velký profesní zlom. Nejvíce mě ovlivnil režisér Jan Borna a díky němu jsem si zahrál ve skvělých představeních. V Šumperku jsem zažil během několika dní neuvěřitelnou věc. Dostal jsem nabídku do olomouckého divadla, ve stejné době mě chtělo angažovat ostravské divadlo, do toho mi přišlo vyrozumění, že mne vzali na JAMU a krátce nato přišla nabídka z Národního divadla v Praze. Zpětně musím přiznat, že Národní přišlo moc brzy a měl jsem to odmítnout. Jenže já do Národního nastoupil.
Proč to vnímáte jako chybu?
Národní divadlo je neuvěřitelný kolos, který nemůže ukočírovat jen tak někdo. V současné době je vidět, jak velký problém to je. Jeden z mála, kdo uměl v Národním pracovat a znal určité zákonitosti, byl režisér Miroslav Macháček. Odnesl jsem si ovšem z Národního zajímavou zkušenost. V jednom představení jsem hrál s Josefem Kemrem. Stál jsem za ním a zdálo se mi, že špatně mluví. Téměř mu nebylo rozumět. Jenže zašel jsem si do hlediště a tam to najednou bylo něco jiného. Tito staří bardi znali zákonitosti jeviště Národního divadla, věděli, kde a jak mají mluvit, jak jsou slyšet.
Chodíváte do Národního divadla i jako divák?
Byl jsem tam v poslední době na dvou inscenacích, ale přiznám, že do Národního divadla nechodím rád. Zato jezdím často do Vídně do Burgthetru. Je to neuvěřitelný rozdíl oproti českému divadlu. Jakoby se člověk díval na basketbalový zápas Nymburk – Opava a pak si pustil NBA.
Když režíroval v Národním divadle Macháček, vždy v inscenacích kladl otázku „Proč?“. Dnes je v inscenacích spíše otázka „Jak?“. Z dnešních režisérů jde do hloubky snad jen Janusz Klimsza. Umí v inscenacích klást otázky. Působil v Ostravě a já osobně měl to štěstí, že mě režíroval v pražském divadle Ungelt hru Láskou posedlí. Dělat s ním byl velký zážitek. Vůbec se nedivím, že jej nechtějí do Národního divadla. Kdyby tam přišel tak výjimečný člověk, ukázalo by se, jak slabí jsou ti ostatní. A věřte, že tomu tak opravdu je.
Opravdu neexistují dobří režiséři?
Hodně si vážím Jana Kačera. Viděl jsem jeho inscenace v Ostravě a díky tomu jsem se dal na divadlo. Ty inscenace byly fenomenální, pořád vzpomínám na jeho Krysaře, Othella nebo Hoře z rozumu. Byl to právě on, kdo dostal ostravskou činohru do republikové špičky.
Patří i ostravští herci do republikové špičky?
Samozřejmě, stačí vyjmenovat Jirku Čapku, Standu Šárského, Jitku Smutnou, Honzu Vlasáka nebo Karla Bartoně, který zamířil do Brna. Máte tady v Ostravě i jednoho mimořádného herce. Pamatuji si jej ještě ze základní školy, byl to takový štíhlounký chlapeček. Norbert Lichý. Jen je mi líto, že se nenašel člověk, který by napsal scénář přímo pro něj. Zasloužil by si to. Je personou velkých rozměrů. Viděl jsem jeho Falstafa, a říkal si, že to snad nemůže být pravda, jak jej zahrál. Nikdo u nás se mu nevyrovná.
V ostravském Domě knihy Librex jste letos v lednu křtil knihu Jiřího Štefanidise věnovanou vašemu tatínkovi, která se jmenuje Divadelní kritik Miroslav Etzler. O čem kniha pojednává?
Jedná se o divadelní kritiky a texty, které se týkají divadla. Z knihy vycítíte jeho lásku k divadlu a herectví, kterou přenesl i na mne.
Letos v létě si uděláte herecké prázdniny, budete hrát divadlo nebo natáčet?
To poslední. V létě budu točit ve Finsku a Norsku s finským štábem přenádherný scénář Pošetilci. Jen netuším, zda se dostane do distribuce i k nám.
Profil
Miroslav Etzler
Narodil se 22. prosince 1964 v Ostravě. Jako student hrál v amatérském divadelním souboru Depeše a dostával malé role v operetě ve Státním divadle Ostrava. Působil v Severomoravském divadle Šumperk, pak vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Brně a krátce působil ve Státním divadle Brno a poté v letech 1992 až 2000 v Národním divadle Praha. Spolu se svou partnerkou herečkou Vilmou Cibulkovou si založili divadelní agenturu a hostují v divadlech po celé republice. Miroslav Etzler se nejvíce proslavil hlavní rolí v televizním seriálu Pojišťovna štěstí. Zahrál si také ve filmech Čas sluhů, Díky za každé nové ráno, Mazaný Filip, Jak se krotí krokodýli, Bestiář, Ulovit milionáře nebo Hranaři. Jeho bratrem je televizní reportér Tomáš Etzler.
