Kdo vás přivedl k hokeji?
Až do svých šesti let jsem bydlel s rodiči v obci Drholec, dnešní Lubině, která leží mezi Příborem a Kopřivnicí. Je možné, že jsem se zrovna tam poprvé postavil na brusle, ale to už si přesně nepamatuji. V roce 1959 jsme se přestěhovali do Poruby, otec to měl blíže do práce do Vítkovických staveb a nemusel dojíždět. Na dvorcích jsme tam s klukama pěstovali všechny možné sporty. V zimě jsme nastříkali vodou plochu, přes noc zamrzla a my tam hrávali hokej. Postavili jsme družstva a hráli Poruba 1 proti Porubě 2 nebo Porubě 3, což byla tehdejší sídliště. Dařilo se mi a někdo mi doporučil, ať se přihlásím do hokejového oddílu Baník Ostrava. Tak začala moje kariéra.
Kde tehdy Baník trénoval?
Tréninky se konaly za Čapkovou sokolovnou v Moravské Ostravě na přírodním ledě. Vzpomínám si, že mi tréninky v žákovské kategorii začínaly o půl páté ráno. Později jsem přešel do Vítkovic. Tam jsem trénoval od půl šesté do sedmi, přijel jsem domů, hodil na zem kabelu, vzal učení a v osm už seděl ve škole. Takto jsme trénovali dvakrát týdně.
Vítkovice vás z Baníku přetáhly?
V Baníku jsem patřil k nejlepším hokejistům a viděl mě hrát vedoucí vítkovického družstva žáků Bohuš Pokluda. Ten mě po roce a půl v Baníku přetáhl do Vítkovic. Tehdy se s přestupy nedělala žádná věda, stačilo jednoduše přejít do jiného oddílu. Takže od svých deseti let jsem ve Vítkovicích, s výjimkou vojny a čtyř sezón v zahraničí.
Dokázal jste skloubit učení s hokejem?
Byl jsem jako kluk blázen do aut a motorek. Už ve 14 letech jsem jezdil na pionýru, a proto jsem se šel učit za automechanika do vítkovického učiliště. Bylo mi 15 let, když za mnou přišel ligový trenér Štemprok, pozval mě do kavárny CAS v centru Ostravy a řekl: Buď budeš spravovat auta, nebo se staneš dobrým hokejistou. Musel jsem se rozhodnout. Samozřejmě přednost dostal hokej.
A co učiliště? Dokončil jste jej?
Ano a později jsem si udělal i strojní průmyslovou školu, protože člověk nevěděl, čím se jednou bude živit. V 17 letech jsem už nastupoval za vítkovický A tým. Přiznám, že jsem na učilišti měl problémy, hokej a učení se dohromady zvládalo těžce, ale dalo se to vždycky nějak obejít. V pět jsem vstával, na šest jsem šel na učiliště nebo do provozu, v osm odešel, trénink trval od devíti do jedenácti hodin, pak jsem se vrátil na školu, byl tam do dvou a v pět odpoledne začínal další trénink. Domů jsem dorazil až v osm večer.
Když jste dokončil učiliště, věnoval jste se jen hokeji. Jak to vypadalo v praxi? Profesionální hokejisté přeci tehdy neexistovali. Zaměstnaly vás Vítkovické železárny, pod jejichž hlavičkou hokejisté hráli?
Po ukončení učiliště mě opravdu zaměstnaly Vítkovické železárny, stejně jako všechny naše hokejisty.
Můžete prozradit, jak vysoké platy měli tehdy – v roce 1970 – hokejisté? Průměrný plat se pohyboval těsně nad dvoutisícovou hranicí, horníci si vydělali kolem osmi tisíc korun, proto by mě zajímalo srovnání s hokejisty.
Plat byl pro mě velkým překvapením. Když jsem jako 18letý získal pracovní smlouvu ve Vítkovicích, dostal jsem jako nováček v týmu 3400 korun měsíčně. Zkušení hráči přitom brali jen o dvě stovky více.
Určitě jste k platu dostávali i prémie za vítězství.Samozřejmě, dostávali jsme i kalorné, takže dohromady, když se dařilo, jsme si přišli přibližně na osm až deset tisíc. V té době to byl skvělý plat.
Kdy jste poprvé hrál za reprezentaci?
Do reprezentace mě pozval v roce 1974 trenér Karel Gut. O dva roky později jsem získal na mistrovství světa v Katovicích svou jedinou zlatou medaili. Měl jsem jet i na olympiádu do Innsbrucku, kde jsme skončili druzí. Jenže tam mohli vzít jen 18 hokejistů, já byl 19. až 20., proto jsem nakonec nejel. Do Katovic trenéři nominovali 20 hráčů a oproti Innsbrucku jsme jeli jako nováčci já a Peter Šťastný. V reprezentaci jsem skončil v roce 1984 po stříbrné olympiádě v Sarajevu, když jsem dva roky dělal kapitána reprezentace.
Jaké odměny jste dostali za titul mistrů světa v roce 1976?
Dvacet tisíc pro každého jsme dostali od Československého svazu tělesné výchovy a dalších 20 tisíc nám předal předseda vlády Lubomír Štrougal.
Dostával jste prémie i za druhá místa?
Ne, za umístění ne. Obdrželi jsme prémie za zápasy, ale za stříbrné medaile nic navíc.
Když se hrálo se Sovětským svazem, mezi fanoušky vždycky panovala vyhecovaná atmosféra, Jak to bylo u hráčů? Říkali vám trenéři, ať se chováte k Sovětům slušněji než k ostatním týmům?
Zápasy na ledě byly hodně vyhecované, nahrávala tomu i politická situace. Sověti ovšem měli vynikající tým. My věděli, že je nemůžeme pravidelně porážet, ale že je můžeme někdy porazit. Což se stávalo. Musím ale říct, že v soukromí bylo sovětští hráči úplně normální, po zápase jsme si někdy i sedli a popovídali. Měli přísnější režim, neměli to jednoduché, ale my přece také ne. Nikdo nám neříkal, jak se k nim máme chovat. Žádné tlaky od trenérů nebo vedoucích mužstva jsem nikdy nezažil. Zažil jsem jen jednu situaci, o které dodnes nevím, proč se stala.
Můžete ji přiblížit?
Na mistrovství světa v Praze v roce 1978 jsem vstřelil Treťjakovi tři branky, vyhráli jsme 6:4. Dát mu hattrick, to už je něco. A na další mistrovství o rok později v Moskvě mě trenéři nenominovali, i když jsem měl dobrou formu. Dodnes nevím, co si o tom mám myslet. Netuším, jestli v tom byly ty branky Treťjakovi. Snad ne, ale vrtá mi to dodnes v hlavě. Také jsem sháněl záznam z tohoto zápasu, ale nikdo nemá kazetu. Hovořil jsem o tom s dokonce s bývalým hokejistou Fetisovem při mé návštěvě v Moskvě, jestli mi jako ministr sportu neumí pomoci. Bohužel nic, záznam zápasu neexistuje.
V roce 1984 jste odešel do NHL do Detroitu. Bylo těžké vyjednat přestup?
Dostal jsem nějaké nabídky do Kanady a USA už po mistrovství světa v roce 1983. A představte si, setkal se se mnou předseda vlády Štrougal a slíbil mi, že když odehraji ještě olympiádu v Sarajevu v roce 1984, že pak mě pustí. A opravdu jsem po olympiádě bez problémů mohl odejít hrát NHL.
To jste si asi finančně docela polepšil? Nebo jste musel režimu odevzdávat většinu příjmu?
Polepšil jsem si opravdu velmi výrazně. Mohl jsem si nechat polovinu příjmu. Druhá polovina šla Pragosportu a odtamtud mi přibližně polovinu odevzdané částky vrátili v tuzexových poukázkách – bonech. Zůstaly mi tedy zhruba tři čtvrtiny vydělaných peněz. V době, když jsem šel do zahraničí, měli jsme už slušné podmínky. Předtím emigrovalo hodně hokejistů, v zahraničí zůstal i tenista Ivan Lendl, který řekl, že nebude živit nějaké papaláše. Takže i proto se podmínky vylepšily, aby tolik lidí nezůstávalo venku. S dneškem se to samozřejmě nedá srovnávat, ale na tu dobu jsem byl spokojený.
Když jste hrával za Vítkovice, dodržovali jste přísnou životosprávu, nebo jste si mohli zajít na pivo? Kontroloval vás někdo?
Nikdo nás nehlídal a po tréninku jsme si často zašli sednout do Boříka, kde měli dobré pivo i dobré klobásy. Někdy jsme tam šli i mezi tréninky. To jsem ještě bydlel v Porubě, byl to po cestě. Později jsem se odstěhoval na Fifejdy, měl rodinu a na pivo jsem už tak často nechodil. Ale ve Vítkovicích byla vynikající parta, u piva jsme se vždycky pobavili. Před zápasem však samozřejmě nikdo nepil. Dnes už to všechno funguje trochu jinak. Hráči jsou na sebe v životosprávě přísnější. Někdy sice taky udělají oslavu, ale jsou to spíše výjimky.
Vrátíme se do současnosti. Jak podle vás uspějí v letošní sezóně Vítkovice?
To je těžká otázka, protože po letní přípravě nikdy neodhadnete, jak tým bude hrát. Mužstvo se trochu obměnilo, nastoupili do něj mladí hráči z týmu, který vyhrál mistrovství republiky staršího dorostu, zůstali zkušení hráči jako Ujčík a Burger, přišli Barinka, Huna a Roman, tak snad budeme hrát dobře. Cílem je postup do play-off a pak se uvidí. Tam můžete všechno vyhrát nebo vypadnout v prvním kole.
Kdo z nováčků má šanci se uchytit nejen v extralize, ale třeba dostat se do seniorské reprezentace?
Pár takových hráčů, které snad čeká dobrá kariéra, v týmu máme. Ale právě u nováčků nechci nikoho jmenovat. Musí na sobě makat. No, aspoň jednoho uvedu: je to Australan Nathan Walker. Loni hrál skvěle na turnaji ve švýcarském Davosu, upozornil na sebe a všude ve světě o něm píší noviny, že je prvním Australanem v české extralize. I když je malé postavy, může se dostat do NHL. Letos v prosinci znovu jedeme do Davosu a to je šance, aby se předvedli další mladí hráči.
Jak, podle vás, dopadla rekonstrukce Vítkovice areny?
Na rekonstrukci se pracovalo celé léto. Dělala se nová ledová, plocha, v hale jsou nové sedačky, spodní místa vyvýšená. Hala je hezká, opravdu krásná, takže věřím, že to naší fandové ocení.
Profil
František Černík
Hrál za Vítkovice v letech 1970 až 1984, mistrovský titul pomohl Vítkovicím vybojovat v roce 1981. Později si zahrál jednu sezónu v NHL v Detroitu, tři roky působil v německé a rakouské lize. Je členem klubu hokejových střelců za 250 vstřelených branek. S československou reprezentací získal titul mistra světa v roce 1976, stříbro v letech 1978, 1982 a 1983, bronzovou medaili v roce 1981. Doma má také stříbrnou medaili z olympiády v roce 1984. zahrál si i na Kanadském poháru v roce 1976, kde náš tým skončil druhý. Po ukončení hráčské kariéry působil jako manažer reprezentace. Podílel se na zlatu z OH v Naganu 1998 a čtyřech titulech mistrů světa v letech 1999, 2000, 2001 a 2010. V současné době je 59letý František Černík prezidentem klubu HC VÍTKOVICE STEEL. Pracoval také 12 let v komunální politice, byl zastupitelem města i kraje a také čtyři roky členem rady města Ostravy.