Prozraďte, jak jste se dostal k psaní.
Po přečtení Poušti a pralesem a Patnáctiletého kapitána jsem se někdy ve čtvrté třídě pokusil o vlastní dobrodružný příběh. Jeho hrdinové cestovali napříč Afrikou. Nedokončený rukopis skončil někde na půdě, ale o čtvrt století později jsem podobné dobrodružství prožil na vlastní kůži. První články mi vyšly v Ostravském večerníku. Později jsem začal psát knížky a scénáře pro televizi.
Jaká byla vaše první kniha?
Vůbec první bylo Setkání s tajemnem. Poprvé vyšlo v roce 1994 a znovu jsem ho vydal před měsícem v upraveném vydání.
Souvisela kniha se stejnojmenným televizním seriálem?
Ano. Psal jsem scénáře ke všem 13 dílům a dost neumětelsky je uváděl. Dodnes mě těší, že to byla ryze ostravská záležitost. Majitel Studia Clipper, dnešní TV Polar, Jarda Korytář tehdy shromáždil velmi schopný štáb. Od režiséra Marcela Petrova přes kameramany, Pavla Brynycha, Jardu Krále a Jana Plesníka až po
vynikajícího hudebního skladatele a multiinstrumentalistu Petra Zajace. Věnovali jsme se záhadám a tajemným příběhům, které se staly lidem z naší republiky. Seriál byl velmi úspěšný. Na TV Nova ho o sobotních podvečerech v průměru sledovalo téměř dva a půl miliónu diváků. Dostával jsem tisíce dopisů a v nich byly další příběhy. Ty jsem pak zpracoval do dvoudílné knihy.
Ověřoval jste si přímo na místě, zda jsou příběhy lidé pravdivé a ne vymyšlené?
U těch, které se mi zdály být nejzajímavější, jsem zajel na místo a snažil se získat další informace. Některé podklady jsem později použil pro další seriál Planeta záhad, který měl 52 dílů a vysílala jej Česká televize. Zajímaly mě případy, které se daly obrazově zdokumentovat, ať už šlo o záhadné artefakty nebo fotografie zjevení či přízraků.
Pátral jste po nějakých záhadách i na Ostravsku?
V díle Varovný hlas předtuch jsem se zabýval lidmi, kteří dostávali ve snu nějaká vnuknutí či varování. A právě před neštěstím na bývalém dole Žofinka, který stal za Ostravou ve směru na Orlovou, měli horníci podobné předtuchy.
Jedna ze záhad se údajně týká i ostravského vrchu Landek…
Před časem jsem se zabýval nálezem prehistorického hrobu na Landeku, který byl politý červeným barvivem. Rovněž ve Velkých Pavlovicích archeologové odkryli hroby lovců mamutů, jejichž kosti byly nabarveny na červeno. Nikdo netušil proč. Při expedicích do pralesů Jižní Ameriky jsem si všiml, že domorodci často nechají tělo zemřelého ohlodat piraněmi a takto čisté kosti pak natřou červenou barvou. Věří, že červená symbolizuje krev a přeneseně i znovuzrození. Takto zřejmě uvažovali i lovci mamutů, kteří žili na Landeku a ve Velkých Pavlovicích. Podobně se mi podařilo vyřešit záhadu, která se týkala otisků dlaní starých 30 tisíc let v jeskyni ve Francii. Rukám často chyběly prsty. Hovořilo se o defektech nebo zraněních, ale v takovém velkém počtu to není reálné. Při cestě na Novou Guineu jsem se stal svědkem brutálního činu. Místní chytili mladou dívku a sekerou ji na ruce usekli články dvou prstů. Zemřel její příbuzný a oni věřili, že obětní dar ve formě prstů blízkého příbuzného zajistí znovuzrození jeho duše. Tuto teorii potvrdil nález z jeskyně v polské Bielsko Biale. Zkamenělé, přibližně třicet tisíc let staré části prstů byly obloženy obětními dary. I tehdy si lidé prsty usekávali z náboženských důvodů.
Je pravda, že jste se zabýval i prehistorickými zvířaty?
Po přežívajících tajemných zvířatech, která připomínají nestvůry z pravěku, jsem pátral na různých odlehlých místech pěti kontinentů. Výsledkem byl film Na lovu příšer, který právě vyšel na DVD. Ale i u nás máme jednu záhadu tohoto typu. Při bagrování materiálu pro cihly byl v Orlové v roce1936 nalezen zub nosorožce srstnatého. Tato zvířata žila před 10 tisíci lety na území dnešní Británie a Skandinávie. Je otázkou, zda zub sem dotlačily během doby ledové masy ledy společně s bludnými balvany. Jenže zub je v bezvadném stavu. Což nasvědčuje faktu, že nosorožci srstnatí žili nějakou dobu i tady na Ostravsku.
Která ze záhad vás samotného nejvíce překvapila?
Jsem vášnivý čtenář a samozřejmě jsem četl knihy o záhadách a cestopisy. Jenže knih o záhadách u nás kdysi moc nevycházelo a s nadsázkou říkám, že když jsem si chtěl o záhadách přečíst, musel jsem si knížky napsat sám. Nejvíce mě překvapilo, že jsem si v nějaké knize něco přečetl, a když jsem jel po letech na tuto věc podívat, zjistil jsem, že vůbec neexistuje. Autor si to prostě vymyslel nebo použil mylnou informaci. A všichni další to od něj opisovali.
A nějaké konkrétní překvapení?
Jako jeden z prvních lidí jsem se začátkem 90. let dostal na Bali do vesnice Trunyan, která je těžce přístupná a kde údajně měli domorodci rozvěšovat své zemřelé na okrajích vesnice. Legenda vznikla z toho, že mrtvé nespalovali, ale uložili nebožtíka pod stříšku z bambusu a přikryli jej listy rostlin. Těla nehnila, dlouho vydržela a po nějaké době se rozpadla. Říká se, že hnilobě zabraňují látky ze stromů nebo z hornin. Domorodci tvrdí, že u nich přistáli bohové a od té doby se těla nerozpadají. Tamní obyvatelé byli ke mně vstřícní a já si je vyfotil. Po 16 měsících jsem se do vesnice vrátil a chtěl jsem jim darovat fotografie. Jenže jsem nevycházel z úžasu. Za těch pár měsíců se nepřístupná vesnice proměnila. Na jezeře plavaly plastové láhve, šaman prodával trika, za vesnicí hučel agregát na výrobu elektřiny, lidé se dívali na televizi. Na vině byla japonská cestovka, která tuto oblast začala nabízet jako atrakci. Z dávnověku tak skočili domorodci rovnou do 20. století.
Na cestách jste prý narazil na mumie velmi malých tvorů, o jejichž původu se nic neví.
V Africe v sousedství kmene Dogonů žily třicet centimetrů vysoké bytosti a dodnes jsou tam k vidění jejich úzká a vysoká obydlí. Vstupy dovnitř odpovídají této velikosti. A stejně malé bytosti žily na Tahiti, Havaji a v Indonésii. K těmto mumiím jsem se dostal, natáčel a fotil jsem je. Ty z Indonésie jsou z poměrně nedávné doby, zatímco mumie z Peru jsou staré až 1500 let. Považuji to za jednu z největších záhad, kterou zkoumá hodně vědců. Zdá se, že na Zemi žila ještě nějaká další rasa malých tvorů lidského vzezření.
Kolik knih jste napsal?
Napsal jsem celkem 25 knih. V knihkupectvích najdete knihy z poslední doby, včetně posledních Italských záhad. Pro mladé čtenáře jsem napsal knihu Na lovu záhad, kde každá kapitola končí badatelským úkolem, který musí čtenář vyřešit nebo jej dohledat na internetu nebo v knihách. Všechny knihy včetně starších i nově vydaných a DVD si mohou zájemci objednat na mých internetových stránkách www.mysteryfilm.cz.
Téma Ďáblovy bible jste použil pro třídílný thriller Ďáblova lest. Je pro vás Ďáblova bible další záhadou?
Legenda je všeobecně známá. Hovoří se v ní, že mnich ji napsal s pomocí ďábla za jednu noc. Pravdou je, že musela vzniknout v krátkém časovém úseku. Nasvědčuje tomu písmo, které se nemění a je pořád stejně. Z této bible kdosi vyřízl pár stran a já na tomto základě napsal scénář. Zápletka začínala vykopávkami u kláštera v Podlažicích, kde byly nalezeny kostry žen a dětí. U klášterů se přitom pochovávali jen mniši, jiné pohřby byly zapovězeny. Rok nato při archeologickém výzkumu u bývalého podlažického kláštera našli hroby žen a dětí. Takže záhadný příběh začal žít svým vlastním životem.
Profil
Arnošt Vašíček se narodil v Ostravě v roce 1953. Dětství prožil v Šenově, v Ostravě studoval na gymnáziu a ve městě se usadil v roce 1977. Po vystudování Filmové a televizní žurnalistiky na UK působil jako novinář a později jako šéfredaktor podnikových novin. Věnoval se jachtingu. Navštívil více než osmdesát zemí včetně řady odlehlých tichomořských ostrovů. K dnešnímu dni napsal 25 knih a scénáře pro dokumentární televizní seriály Setkání s tajemnem, Planeta záhad i pro hrané seriály Strážce duší, Ďáblova lest a pro televizní film pro děti Zajatci ďáblova chřtánu. Oblíbené jsou přednášky, na nichž dokáže poutavě hovořit o záhadách i o svých zážitcích z cest.