Dvaatřicet let nemůže být v současné hektické době pro tvůrce (zejména pak pro sochaře) věkem umělecké zralosti. Přesto se na výstavě, kterou se čtenářům tímto snažím doporučit, setkáme s desetiletým přehledem díla„ které je na výtvarné scéně nepřehlédnutelné a navíc slibuje i další progresivní vývoj. „Objekty“, výstava Antonína Kroči ml. probíhající v galerii Mlejn, jsou zatím jeho první samostatnou a současně již soubornou výstavou. Dosud, (i když se tak dělo poměrně často), vystavoval společně s malíři Miladou Poliánovou a Antonínem Kročou starším, popřípadě participoval na jiných kolektivních přehlídkách. Do 4. února tak můžeme vidět podstatnou část jeho dosavadní tvorby. Vybráno bylo téměř 40 děl, tvořících poměrně kompaktní soubor, který je potvrzením nastoupené tvůrčí cesty a současně zárukou, že zde vyrůstá sochařská osobnost.
Hlavním výrazovým prvkem Kročova prostorového jazyka jsou asambláže. Oscilují mezi figurativním a abstraktním pojetím, které nás vrací k informelní poetice šedesátých let, kdy záměrná „ošklivost“ výtvarných struktur byla estetickou kvalitou. Svou inspiraci čerpá autor i z doteku „instalace“ a „bad art“. Výstavu nazval Kroča „Objekty“. V zásadě jde ale o sochy, byť nejsou vytvořeny skulptivním postupem. Mají své vlastní výsostné téma, příběh i pointu, zastupují reálnou součást života, zážitek či pocit, a jejich poselství nespočívá jen ve výtvarné kvalitě kompozice tvarů a struktur, ale má hlubší a dlouhodobější význam. Kročovy umělecké artefakty formálně charakterizuje spojování již nepotřebných a neupotřebitelných předmětů nebo jejich částí, opotřebených a využitých až ke zničení, oprýskaných, rezavých a zlomených, bez schopnosti plnit svou původní funkci, ale hlavně nenávratně odvržených. Slova jako „využitý“ a „odvržený“ ovšem už nevyjadřují pouhou formu a objektivní stav, ale přisuzují nám roli účastného pozorovatele, nastavují hladinu citového prožitku, nutí nás angažovat se. Hřeby, šrouby, kliky, obruče, péra, táhla, části nábytku, juta, popruhy, chuchvalce drátu či pletivo, samorosty, nahrubo opracované dřevo, to všechno doplněné sádrou jako stmelující hmotou připomíná ohlodaný skelet, vyvřelinu nebo vrak po těžké nehodě. A uvnitř té změti cosi pulsuje, snaží se tu či tam prorazit vnější slupku, tušíme živoucí a tepající tělesný orgán. Z vystavených třinácti kusů mne nejvíce oslovily Solitér, Anděl, Meditace, Ze stodoly, V kruhu, Okno. Podobnou analýzou lidského nitra se Kroča intenzivně a naléhavě zabývá i prostřednictvím portrétů a bust. Sádra je pro autora materiálem, kterým se snaží charakterizovat lidské nitro, charakter, emoce výbušné či utlumené, tělesnost a pudovost, svár či naopak harmonii hmotného a nehmotného v člověku. Postřehneme zde umělecké cesty, jimiž autor následoval své rodiče a sochařské principy profesora Hanzíka. Barokní dynamismus, vrůstání okolního „prázdna“ nabitého energií do objemu sochy, Braunovskou extatičnost. Zde je na místě vysvětlit, že toto slovo nemá nic společného se statičností, ale je odvozeno od slova extáze. Připomeňme i sentenci Jana Ureše, jíž zakončil svou zahajovací řeč současné Kročovy výstavy: „I přes jasnou soudržnost jakoby se žádná ze soch nechtěla smířit se svou konečnou podobou.“ Konkrétním dokladem pro ověření naznačených výsledků jsou portréty známých osobností kraje, dirigenta Theodora Kuchara, harfenistky Ivany Dohnalové, novináře Reného Stejskala nebo Antonína Kroči – otce.
Sochař Kroča se narodil v roce 1981 v Praze. Vyrůstal v uměleckém prostředí a jeho sochařské vidění bylo usměrňováno i některými klasiky českého sochařství 20. století, byť se ateliérem rodiny Kročovy často jen mihli. Vedle prof. Vladimíra Preclíka to byl zejména fantastický modelér s dramatickým přednesem, vynikající portrétista a vynikající pedagog, prof. Stanislav Hanzík. V rodinném prostředí se formoval i Kročův smysl pro dramatičnost struktury, její život a pulsaci pod povrchem. Výsledkem jsou práce, které vyjadřují více hlubinnou introspekci, než pouhou formální strukturu vnějších tvarů. Přestože Kroča junior nemá vysokoškolské umělecké vzdělání, nelze v jeho případě ve slově autodidakt spatřovat rozhodně žádný odsudek. Životní peripetie a nelehká cesta následování příkladu rodičů vedly nakonec k začátkům vlastního tvůrčího názoru, geneticky předaný talent vyústil v životaschopné vlastní dílo. (Petr Beránek)
