Divácky nejúspěšnější a nejprodávanější muzikál v České republice a na Slovensku zavítá během jarního turné 2014 také do Ostravy. Pouze jedno exkluzivní představení se odehraje 1. dubna v ostravské ČEZ aréně. Producentem tohoto jedinečného projektu není nikdo jiný než ostravský rodák scénárista a režisér Jindřich Šimek, autor inscenační formy muzikál na ledě, který v tomto žánru dosud zrealizoval tři autorská díla, a to pohádkový muzikál na ledě Mrazík, romantický muzikál na ledě Romeo a Julie a kouzelný muzikál na ledě Popelka. Režisérka Jindřicha Šimka jsme vyzpovídali.
Do Ostravy se s Popelkou vracíte po dvou letech. Co vás k tomu vedlo?
Za vše můžou Japonci. Vážně v letošním roce jsme turné po České republice vůbec neplánovali. Chtěli jsme si dát na jaře pauzu, neboť připravujeme opět podzimní turné v zahraničí. V lednu nás kontaktovala jedna z největších agentur v Japonsku, že jejich významný klient by velmi rád uvedl naše dílo v zemi vycházejícího slunce, ale napřed ji chce vidět na vlastní oči, a to ještě v jarních měsících tohoto roku. A tak začala v lednu velmi rychlá příprava jarního turné, ve kterém navštívíme pět měst v České republice. Liberec, České Budějovice, Ostravu, Hradec Králové a Plzeň. Nafotili jsme stadiony, poslali informace o městech a dali jim na výběr. K mé velké radosti přišla odpověď, že by rádi přijeli do Ostravy. Takže je napřed přivítáme v Praze a pak se společně přesuneme vlakem do Ostravy, kde shlédnou představení Popelky. Věřím, že budou spokojeni. V Ostravě je totiž fantastické publikum.
Říkal jste vlakem?
Ano vlakem. Je to jediná možnost, jak přijet do Ostravy včas a relativně v pohodě. Ten, kdo pravidelně jezdí po naši slavné D1 mi určitě rozumí.
Začínáte turné již v březnu a to není příliš dlouhá doba na přípravy.
Máte pravdu. Když máte na celou realizaci turné a prodej vstupenek necelé dva měsíce, tak to skutečně není dlouhá doba. My ale máme velmi zkušený produkční tým, který tyto náročné práce zvládá perfektně. Teď už zbývá jedno, aby si v této krátké době našli k Popelce cestu její diváci. Faktem je, že po tříletém turné Popelky už všichni ví, včetně naši světové konkurence, že kouzelný muzikál na ledě Popelka je v současné době fenoménem, ale přesto jsem trochu nervózní, jestli v tak krátké době vyprodáme všechny stadiony. A to i přes to, že po zveřejnění informace o Jarním turné 2014 nastalo facebookové šílenství a o vstupenky je opět velký zájem. Na ostravské představení, které je jediné na Moravě, si kupují vstupenky lidé nejen z Ostravy, ale také ze Zlína, Brna, Olomouce, Opavy, Polska a širokého okolí. Moc bych si kvůli Popelce přál, aby bylo plno!
Uvidí diváci něco nového?
Jediná novinka je, že se v roli Pohádkové čaroděje v Ostravě divákům představí Tomáš Savka. Musím říct, že mě tento mladý umělec velmi mile překvapil. Je fakt výborný. Konec konců byl jeden z pilířů turné na Ukrajině, kde jsme po všech představeních v ruském jazyce měli několikaminutové ovace vestoje.
Režíroval jste na ledě kromě Popelky a Mrazíka také Romea a Julii, kde ztvárnil roli Tybalta slavný ruský krasobruslař, olympijský vítěz, Alexej Urmanov. Bylo složitě jej angažovat?
Nenazval bych to složité. V té době to bylo jen trochu odvážné, ale podařilo se. Mistryně světa v krasobruslení Radka Kovaříková byla nejen krásná Julie, ale zároveň byla i členem našeho realizačního týmu, kde měla na starosti casting krasobruslařů. Takže to byla ona, komu se podařilo poprvé v historii muzikálu na ledě angažovat nejen choreografa, ale i bruslaře ze zahraničí včetně olympijského vítěze Alexeje Urmanova.
Existuje na to nějaký recept?
Abyste jako producent získal skutečné hvězdy do svého projektu, tak musíte mít už něco za sebou a v branži mít nejen dobré jméno, ale také kvalitní tým spoluautorů. To vše dnes již máme. Dále musíte mít především kvalitní projekt. S nabídkou na spolupráci pak oslovíte umělce, a když se mu projekt líbí a dohodnete si podmínky je hotovo. Zbývá pak ještě jedna maličkost. Musíte takovou hvězdu samozřejmě zaplatit. I v Popelce máme hvězdné profesionální obsazení. Skvělé krasobruslaře ze sedmi zemí světa, kteří nemají sice ty nejcennější medaile, ale jsou fantastičtí a diváci je milují.
Když jste vystupovali v Kyjevě, šli jste se podívat na náměstí, kde se demonstrovalo?
V době, kdy jsme tam byli na turné, tak nepokoje v Kyjevě teprve začínaly. Přesto jsem všem důrazně doporučil, aby se raději Majdanu vyhnuli. Nepomohlo, zvědavost zvítězila a tak za doprovodu ukrajinských krasobruslařů tam byli skoro všichni. Byli se podívat i na barikádě. Naštěstí se nikomu nic nestalo, nikoho nám nezavřeli. Přestože celá atmosféra v Kyjevě den ode dne houstla a lidé měli jiné starosti než kulturu, měli jsme vyprodána všechna naše představení. Když nad tím dnes s odstupem času přemýšlím, proč tomu tak bylo, tak mě napadá, že jsme jim vlastně svým pohádkový příběhem Popelky, který je plný lásky, porozumění, pohody a milého humoru přivezli něco, po čem v té nelehké době tito lidé toužili a oni to vycítili a za to nám vždy děkovali dlouhým potleskem.
Popelka je váš třetí muzikál na ledě. Připravujete nějaký další?
Již několik měsíců píšu nový autorský muzikál na ledě, na kterém spolupracuji opět společně s Petrem Maláskem a Václavem Koptou. Název vám samozřejmě ještě neprozradím, ale cítím, že vzniká překrásné dílo. Přál bych si, aby světová premiéra byla v roce 2016. Tak nám držte palce, čeká nás ještě dlouhá a trnitá cesta.
Všechny tři muzikály jste nastudovali ve Víceúčelové hale ve Frýdku-Místku. Ta ale od loňska neexistuje. Kde budete mít zázemí?
Haly ve Frýdku-Místu je mi líto, je to obrovská škoda. Byla to krásná hala a vždy na ni budeme všichni rádi vzpomínat. Ale my už se rozhodli, že další muzikál na ledě půjdeme realizovat tam, kde naši práci ocení a budou rádi, že se takové dílo rodí v jejich městě, potažmo v jejich zemi a za to nám dají adekvátní podmínky. Tady asi cítíte, na co narážím. Se svými spoluautory jsem vytvořil již tři velkolepá díla, která viděly za celou svou dobu už takřka tři miliony nadšených diváků. Spoustu let šíříme dobré jméno naši vlasti i v zahraničí, ale tady to nikoho nezajímá. Mnohdy dostáváme dokonce ještě horší podmínky než zahraniční produkce. Pokud se to nezmění, tak to zkusíme někde jinde. Je to smutné, ale je to tak. Nebudeme první ani poslední.
Vím, že jste uměleckou kariéru začínal v baletu Státního divadla Ostrava. Jak jste se k baletu vůbec dostal?
Asi to bude znít jako otřepaná fráze, ale stát se hercem byl skutečně můj dětský sen. Už od malička jsem hrál v amatérských divadelních souborech, věnoval se společenskému tanci a pantomimě, účastnil se recitačních soutěží, prostě jsem se snažil jít za svým snem. V roce 1975 jsem absolvoval přijímací zkoušky na DAMU, ale bohužel neúspěšně. A protože jsem vzápětí musel narukovat na vojnu, můj sen dostal trhlinu. Na vojně jsem však vyhrál v pantomimě armádní soutěž ASUT 77 a to mě natolik povzbudilo, že ještě téhož roku jsem úspěšně absolvoval konkurs do baletu Státního divadla v Ostravě. První dva roky jsem při práci dokonce navštěvoval Státní konzervatoř, kde jsem se zdokonaloval v tanečním umění. Postupně přicházeli menší sólové role a tuším, že po čtyřech letech jsem dostal sólovou smlouvu. Divadlo mě vskutku nesmírně naplňovalo. Tančil jsem v baletu, zazpíval si a zahrál v operetě i činohře. Jako choreograf jsem spolupracoval s řadou předních českých divadelních režisérů a celá léta se učil od nich této překrásné profesi. Bylo pak zcela logické, že po ukončení mé taneční kariéry jsem se režii začal věnovat naplno.
Jaký byl život zdejšího herce v osmdesátých letech, kdy jste tady působil?
Jedním slovem nádherný! Alespoň já jsem byl vskutku šťastný. Víte, v té době jsme žili všichni jen divadlem, byli jsme v takovém uměleckém kaňonu. Byli jsme mladí, dělali jsme svoji práci a nic jiného nás moc nezajímalo, žádná politika, sjezdy nic takového. Ráno zkouška v divadle, pak rychle na pivko doplnit tekutiny, večer zase zkouška anebo představení v divadle. Když jsem měl volný večer, tak jsem jel na zájezd s estrádní skupinou, kde jsem bavil diváky svými pantomimickými etudami. Večer po představení jsme se všichni obvykle setkávali v divadelních klubech, kde to opravdu žilo. Zažil jsem tam bezpočet nočních tahů a hodně legrace. Byla to krásná a bezstarostná doba. Příchodem revoluce se však vše změnilo. Alespoň u mne, začal jsem vnímat více svět kolem sebe, dobu ve které žiji s mou rodinou s mými dětmi a chtěl jsem tehdy, tak jako mnozí kolem něco změnit. No prostě naivní romantik.
Vaše kariéra se ale mohla ubírat jiným směrem. Byl jste taky hokejovým brankářem. Proč jste dal přednost baletu před hokejem?
Zní to asi šíleně, ale já vlastně skutečně žil dvojím životem. Bydlel jsem v Porubě a v té době se hrál hokej na každém dvoře. Já bydlel v domě s Františkem Černíkem naproti přes dvůr bydlel Jarda Šindel, takže nehrát hokej to ani nešlo. Od druhé třídy jsem chytal v hokejové brance za Baník Ostrava. Později jsem byl v širším výběru dorostenecké reprezentace a ještě na vojně jsem chytal druhou ligu. Dokonce jsem po vojně dostal nabídku do jednoho profesionálního klubu, ale já jen proto, abych se dostal k divadlu jsem brankářskou výzbroj vyměnil za baletní úbor. Nesmějte se, skutečně! S oblibou jsem pak říkával, že jsem nejlépe tančící hokejový brankář a nejlepší brankář ze všech tanečníků v republice. Dodnes se tomu musím smát.
Před pěti roky jste se přestěhoval z Ostravy do Prahy. Proč?
Jsem velkým patriotem, chtěl jsem v Ostravě zůstat, jenže pracovat tady bylo stále složitější. Léta jsem se tomu bránil, ale nakonec jsem pochopil, že se nedá prostě nic dělat. Buď to odejít a tvořit anebo zůstat a živořit. Zpočátku jsem jezdil několik měsíců do Prahy tak třikrát týdně na otočku. Bylo to ale velmi náročné. Později jsem si pronajal malý byt a trávil pracovně v Praze více času. A když pak přišel nový životní impuls, bylo rozhodnuto. Ukončil jsem jednu fázi života v Ostravě a přestěhoval se do Prahy nastálo. Dnes pracuji a žiji v Praze už pět let se svou novou rodinnou. Manželkou Radkou Kovaříkovou a naši tří a půl letou dcerkou Klárkou. Jsem přesvědčen, že holky budou souhlasit, když řeknu, že jsme šťastni.
A co říkáte na Ostravu, když sem nyní přijedete?
Víte myslím si, že většina lidí, ať už si to přizná anebo ne, mají rádi město, kde se narodili a občas se do těch míst rádi vracejí. Já do této skupiny určitě patřím. Mám Ostravu rád a mám ji být za co vděčný. Jezdím sem docela často. Mám tady rodinu, sestry, kamarády a v překrásné scenerii Beskyd chatu na Ostravici. Přes kopec na Čeladné bydlí má dcera Zuzana, zatím co syn Jiří pracuje v mé společnosti a bydlí v Praze kousek od nás. Ostrava, tak jako mnohá města v naši republice prochází obměnou doby. Člověk žijící v tomto městě možná vidí tyto obměny jinak než člověk, který město jen občas navštíví. Já tady žil přes padesát let. Zažil jsem Ostravu černou, šedou, ale taky Ostravu když se převlékala do barevného pláště. Vnímal jsem tenkrát tu změnu velmi pozitivně a všude ji pyšně hlásal. Dnes musím přiznat, že některým změnám nerozumím, nechápu některá rozhodnutí těch, kteří toto město vedou, kroutím nevěřícně hlavou, ale neznám souvislosti a proto se mi docela těžce odpovídá na vaši otázku Co říkáte na dnešní Ostravu.
Mě by ale přesto váš názor zajímal.
Tak dobře, snad někoho moc nenaštvu, ale občas je mi z mého města tak nějak smutno. Při procházce historickým centrem se spousty nádherných domů se mi zdá, že prázdných výloh a opuštěných obchodů přibývá. Kamarádi hospodští jen krčí rameny nad poloprázdnou hospodou. Korzující rodiny nepotkáte na procházce na náměstí či v parku, ale na eskalátorech v proskleném obchoďáku, který neustále hlásá svou jedinečnost, zatím co opak je pravdou. Všude kolem sebe vidím jakési prapodivné logo s názvem města a třemi vykřičníky. No, jak říkávala babička proti gustu žádný dišputát. V nějaké brožuře jsem dokonce nedávno četl slogan „Ostrava, město ve kterém to žije!“ Co k tomu dodat? Pravděpodobně to nějakého odborníka na reklamní slogany napadlo ve Stodolní ulici. Vidíte teď mě napadlo, že se docela často setkávám s názory, že Ostrava = Stodolní a musím říct, že mě to docela vytáčí a dodnes přecházím ihned s takový člověkem do slovního souboje.
Jako Pražák bojujete za Ostravu?
To jsou silná slova. Jen se snažím těm lidem vysvětlit že se mýlí. Ostrava je pro mě město, kde žije a pracuje spousta úžasných a kvalitních lidí v mnoha oborech. Lidí, kteří mimo jiné mají rádi kulturu a nesčetněkrát již dokázali, že literaturu, umění nebo hudbu nejen milují, ale taky že ji rozumí. I proto jsem nesmírně šťastný, že právě Ostravu si vybrali Japonci, jako město, kde chtějí vidět kouzelný muzikál na ledě Popelka. Dílo od autora, který se tady narodil, splnil si tady dětský sen a toto město má rád. Japoncům to ale prozradím až 1. dubna v ČEZ aréně , kde budou společně s Ostraváky sledovat naši Popelku.
Profil:
Jindřich Šimek se narodil 7. března 1956 v Ostravě.ji Svoji profesionální uměleckou kariéru zahájil v baletním souboru Státního divadla v Ostravě , kde jako sólista baletu ztvárnil řadu hlavních charakterních rolí. Pro svoje všestranné umělecké nadání rovněž účinkoval jako herec v činoherním a operetním souboru. V sedmdesátých letech založil v Ostravě Divadlo pantomimy a se svojí komickou show projel mnoho zemí Evropy.
Postupně se vypracoval až k choreografii a režii různých divadelních žánrů. Jako choreograf a asistent režie spolupracoval s řadou předních divadelních režisérů. Jako choreograf, tanečník a herec se podílel na desítkách pořadů v Československé televizi.
V osmdesátých letech scenáristicky a režijně spolupracoval na velkých revuálních show, které byly uvedeny v Bulharsku, Německu, Bělorusku a Francii.
Od začátku 90. let se věnuje převážně muzikálové tvorbě divadlech v Ostravě, Šumperku, Českém Těšíně, Bratislavě a Praze. Je autorem nové inscenační formy Muzikál na ledě.
V říjnu 2005 produkoval a režíroval historicky první evropské turné nejslavnější americké krasobruslařské show Champions on Ice, která byla složena výhradně z evropských, světových a olympijských šampiónů a pro kterou napsal vlastní scénář nazvaný Planet of Champions , jenž vzbudila obrovský mediální a divácký zájem po českých městech (Praha, Brno, Zlín, Ostrava).
Spolupracoval jako scenárista a umělecký režisér se slovenskou televizi JOJ. Se svým týmem připravil sérii čtrnácti živých přenosů zábavné rodinné krasobruslařské televizní show Hviezdy na laďe, které byly odvysílány v září až v prosinci 2006.
V roce 2007 napsal scénář a režíroval show Magical Ice Carousel, která se s obrovským úspěchem představila ve třiceti představeních tehdy v největším a nejluxusnějším obchodním centru v Mall of the Emirates v Dubaji, kde ji shlédlo 50 tisíc nadšených diváků z celého světa.
Tuzemským i zahraničním klientům připravuje scénáře včetně režie a kompletní realizace exkluzivních show projektů a eventů nejen na ledové ploše, ale také multimediální show, koncerty zpěváků, uvedení nových produktů, národní prezentace automobilů, slavnostní galavečery a jiné.
