Co vám blesklo hlavou, když jste seděla na scéně Národního divadla jako jedna ze tří nominovaných hereček na Thálii, a přečetli vaše jméno?
Nedokážu asi přesně říct, co mi v tom okamžiku problesklo hlavou. Podobné výjimečné zážitky mi vždy emočně docházejí až posléze. Celý ten sváteční den a večer během ceremoniálu byl plný různorodých emocí. Myslela jsem na představení Můj romantický příběh, za které jsem byla nominovaná, na kolegy, kteří v tom představení se mnou hrají, na celé náročné zkoušení, na to, že jsem v tomto případě měla opět štěstí na zajímavé téma, výborné kolegy a režiséra Dana Špinara, jehož „pracovní vášeň“ mě prostě baví, myslela jsem na jiné herce, kteří nikdy v životě nominovaní nebyli, ani žádnou cenu nedostali, a přitom jsou vynikající, myslela jsem i na mé rodiče, kteří seděli v hledišti a samotná jejich radost mě naplňovala štěstím. Uvědomovala jsem si, kolik šťastných okolností a detailů přispělo k oběma mým oceněním. Až po slavnostním ceremoniálu, když jsem se v šatně podívala na mobil, na němž na mě čekalo 82 gratulací mi došlo, že jsem Thálii opravdu získala…
V březnu jste nezískala jen Thálii. Na začátku března jste dostlala nejdříve Cenu Alfreda Radoka. Měla jste jiné pocity, méně emocí? Thálie se mi zdá být přece jen významnější cenou.
Nedá se říct, že by Thálie byla významnější. Jsou to dvě rozdílné ceny, každou z nich uděluje jiná komise. Cenu Alfreda Radoka udělují divadelní kritici a já si jí velice považuji, protože moc dobře vím, jak je těžké zaujmout právě divadelní kritiky. Thálie je možná více vidět, asi i díky přímému přenosu v České televizi. Mnoho lidí, kteří do divadla nechodí, ví, že jsem dostala Thálii, ale o Radokovi spousta z nich ani netuší. A musím říct, ať to zní, jako klišé, že jsem ani s jednou cenou nepočítala. Říkala jsem si, že už samotné nominace jsou pro mě oceněním. A to, že vyšly obě dvě, je vážně neuvěřitelné… Krásný „double“, jak říkají mí kolegové.
Tuší herec, že některá jeho role je tak dobrá, že by mohla získat cenu? Dá se to odhadnout?
Takhle absolutně nepřemýšlím. A myslím, že většina mých kolegů o sobě takto také nepřemýšlí – že by si dopředu říkali, že za nějaký svůj výkon by tedy měli dostat cenu. A pokud ano, je to otázka neuspokojeného ega. Když zkouším novou roli, mám co dělat, abych ji dokázala zahrát tak, ať z toho mám sama radost a ať tomu svému výkonu věřím. A když přijde ocenění, tak to opravdu moc a moc potěší.
Pocítila jste po zisku cen větší zájem o vaši osobu?
Dojalo mě, kolik lidí mi poslalo gratulaci. Jak velké množství vzdálených lidí mi fandilo a z mých ocenění se radovalo. Jinak se v zásadě nic nezměnilo. Dny jsou takové, jako předtím. Momentálně sice nezkouším, ale až se zas vrhnu do divadelního zkoušení, všechno bude stejné, budu zase v bodě nula, tedy budu muset hledat zase pěkně od začátku…
Obě ceny jste dostlala za roli Amy, což je komediální roli s příchutí tragikomiky. Viděl jsem vás také v Lakomci, kde jste se doslova vyřádila. Zajímalo by mě proto, jestli raději hrajete komické než vážné role.
Humor je mi blízký, proto taky pracuji jako Zdravotní klaun. Nemůžu říct, zda radši hraji komické nebo vážné role, protože to tak sama nedělím. Spíš ocením, když je ta role napsaná tak, že je co hrát. Potřebuji pestrost, asi jako každý herec. Na divadle mě baví, že se i na těžká témata dá podívat s nadhledem, odstupem, prostřednictvím humoru, ironie, sebeironie. I proto je pak třeba divák snadněji přijme, nebo naopak na něj silněji dolehnou. Jako v životě – nic není černobílé – člověk se někdy chová směšně a komicky i v náročných a nekomických situacích. Proto mi vyhovuje tvorba režisérů Jana Mikuláška, Aničky Petrželkové a Dana Špinara. Protože dokáží vytvořit představení, u kterých se smějete, a zároveň vám ten úsměv trne.
Lakomec měl po pěti letech v dubnu derniéru. Hra se za tu dobu hodně rozvolnila, objevují se v ní různé hlášky a poznámky. Hráli byste Lakomce stejně, kdyby se na něj přišel podívat režisér Zdeněk Dušek nebo byste se rychle přeorientovali na to, jak jste ji původně nastudovali?
Částečně proměněné představení už Zdeněk Dušek jednou viděl. Nevím, co by na to řekl dnes, ale myslím, že by to u něj prošlo. Koncepci jsme nezničili, jen jsme se trošku „živě až živelně rozvolnili“. Za těch pět let je u komedie pochopitelné, že se vyvíjí.
Takže nikdy napadla pokuta za něco, co se režisérovi nelíbilo?
Ne, nepamatuji si, že bychom někdy dostali pokutu.
Absolvovala jste všechna svá představení vždy bez problémů, anebo jste někdy zapomenula text a musela jste improvizovat?
Takové věci se stávají. Divadlo je živé umění. Naštěstí. A neexistují dva totožné večery, přestože samozřejmě usilujete o to, podávat stejně kvalitní výkon. I já už jsem samozřejmě také byla v situaci, že jsem zapomněla text. Člověk se z toho musí snažit dostat tak, aby divák nic nepoznal. Pokud herec neudělá nějakou zásadní textovou chybu, která by měnila význam věcí, tak někdy takové drobné improvizace jsou ku prospěchu, udržují živý tvar.
Po devíti letech opouštíte Divadlo Petra Bezruče. Souvisí odchod s udělenými cenami? Je o vás proto větší zájem?
Mé rozhodnutí padlo ještě před nominacemi. S cenami to nesouvisí.
A prozradíte, proč odcházíte? Předpokládám, že míříte do Prahy.
Jdu na volnou nohu. Budu dál hostovat v pražském Divadle Na zábradlí, v brněnské Redutě, v inscenacích, které jsem tam už nazkoušela a samozřejmě budu dohrávat některé role u Bezručů. A těším se na všechno nové, co přijde. Odcházím, protože mám velkou potřebu změny. Myslím si, že devět let v jednom divadelním angažmá v mém věku je tak akorát. Herec musí dávat pozor, aby nenajel na cestu pohodlnosti a přílišné jistoty, aby nevyhořel, nezačal se opakovat. Chci také eliminovat věci, které mi nevyhovují a dát prostor příležitostem, které, kvůli pevnému angažmá nemohly přijít. U Bezručů jsem si zahrála nádherné role a pracovala s vynikajícími režiséry. Těším se na představení, která budu dohrávat, že se ještě budu setkávat s kolegy, se kterými ráda hraji. Že mě skvěle nalíčí a učeše naše maskérka… Že nevymizím z divadla najednou, střihem, ale že to loučení bude pozvolné. Změnu ale potřebuji a myslím, že každá změna znamená cestu a cesta znamená učení se, tudíž vývoj…
Zajímalo by mě, co byl vůbec první podnět, že jste se dala na divadlo. Vaši rodiče přece nejsou herci.
Moje maminka hrála ve Vřesině a v Krásném Poli ochotnické divadlo, zahrála si třeba v Krásce a zvířeti, nebo královnu v Šípkové Růžence a také zpívala v pěveckém sboru Červený květ v Krásném Poli, táta vášnivě rád tančil a byl v mládí tahoun všech tanečních večírků, pradědeček zase režíroval ochotnická představení a prababička v nich hrála. Takže jistá náklonost k divadlu v obou větvích mé rodiny byla. Rodiče mě odmalička brávali s sebou do divadla a také na mě měla vliv teta, která učí češtinu a její obrovská knihovna. Přísun kvalitní literatury jsem tím pádem také měla zajištěný. Divadlo, balet a opera – vše mě už v dětství fascinovalo. Líbily se mi příběhy, které se na jevišti odehrávaly. Nesnila jsem o tom, že bych se stala herečkou, abych byla slavná, ale že bych tyto příběhy spoluvytvářela. Začala jsem chodit do dramatického kroužku a do hudebky na flétnu a trumpetu.
Ale na konzervatoři jste nešla. Nepustili vás rodiče?
Na konzervatoř jsme opravdu chtěla jít, ale naši mě přesvědčili, že bude rozumnější vystudovat nejprve gymnázium. Pak ať si jdu na jakoukoliv vysokou školu. Za to jsem jim dnes vděčná. Moje cesta byla ideální – studovala jsem jazykové gymnázium dopoledne a Herecké studio Mileny Asmanové odpoledne. Byla to v podstatě taky taková konzervatoř, měli jsme všechny potřebné předměty – herectví, různý tanec, zpěv, šerm, step, jevištní mluvu…
Hráli mladí herci od Mileny Asmanové i pro veřejnost?
Jasně, nastudovali jsme hry, které byly uvedeny ještě ve starém Divadle loutek nebo v divadelním klubu v Divadle Jiřího Myrona, například Filosofskou historii, Létající snoubenky, Dámský orchestr nebo Jak se dělá divadlo od Karla Čapka. Bylo to krásné a silné období.
Skončil někdo z vašich tehdejších vrstevníků z Hereckého studia u divadla?
Téměř všichni. Ivoš Marták, Zuzka Kajnarová, Lukáš Homola, Zbyšek Kalina, který dostal také Thálii pro herce do 33 let. Ostatní jsou s divadlem jinak spojení, než jen profesionálním hraním. Vymýšlejí třeba divadelní představení pro děti. A já doufám, že jsme u divadla neskončili, jak říkáte, doufám, že to je teprve začátek! Ještě nejsme tak staří…
Měla jste i jiné koníčky mimo divadlo?
Můj čas hodně zaměstnávalo divadlo a s ním vše spojené – tanec, zpěv, hudební nástroje, ale mě to všechno moc bavilo. A po večerech jsem často navštěvovala divadelní představení, v Ostravě těch příležitostí bylo hodně. A mimo divadlo? Chodili jsme na hory, brácha mě často brával na koncerty – tehdy do rockových klubů v Zábřehu jako byly TNT a Sklep.
Po maturitě jsme se přihlásila na DAMU do Prahy a hned vás přijali. Do toho vám rodiče už nemluvili? Nechtěli, abyste studovala něco jiného?
Měli jsme dohodu, že si udělám maturitu na gymplu, a pak si můžu dělat, co chci. Rodiče mě vždy v mých touhách podporovali, spíš mysleli na to, aby mě nebolel neúspěch. Věděli, kolik lidí se hlásí na herectví a jak málo jich u přijímaček uspěje. Myslím, že ani oni, ani já jsme nepředpokládali, že mě hned napoprvé na DAMU vezmou. Měla jsem štěstí.
Lidé zřejmě netuší, že děláte i Zdravotního klauna a navštěvujete děti v nemocnicích. Jak jste se k tomu dostala?
Je to má druhá, plnohodnotná profese. Divadlo mě baví, ale měla jsem období, kdy jsem si říkala, že být herečkou je málo. Měla jsme potřebu dělat ještě něco, co má větší smysl, co mě víc uspokojí, v tom smyslu, že jsem na tomhle světě potřebná. Když jsem nastoupila k Bezručům, v angažmá byla zrovna má kamarádka Petra Bučková, která právě absolvovala konkurz na Zdravotního klauna. Po nějakém čase, co jsem pozorovala, jak je Petra ze své nové práce nadšená a co tato profese obnáší, Zdravotní klauni v Ostravě opět rozšiřovali svůj tým, a tak jsem šla na konkurz. A vzali mě. A je to už sedm let, co jsem touhle náročnou profesí okouzlena. Spojuje pro mě všechno, co mě baví – tvůrčí práci, smysluplnost, radost, neustálé učení se nových dovedností.
Zeptám se z jiného soudku. Jste rodačka z Ostravy, proto by mě zajímalo, jaká oblíbená místa tady máte. Co se vám na Ostravě a v Ostravě líbí?
Miluji zahradu u mého rodného domku v Zábřehu. Nádherně nám tam kvetou magnolie a růže. Mám ráda místní kavárny, například Ostravanku nebo Café Industrial, taky ráda chodím nakupovat nebo i jen tak okukovat do knihkupectví v centru, nejradši k Iloně Rozehnalové do Antikvariátu Fiducia. Když mám čas, baví mě chodit na výstavy výtvarného umění. Momentálně mě zajímá, jak se vyvine galerie Plato, která je v Dolních Vítkovicích. A když mám úplně volno, prchám z města do přírody.
Do okolí Ostravy nebo někam dál?
Podle toho, kolik mám času. Ale Beskydy miluji. Je to nejbližší varianta, jak se nadýchat čistšího vzduchu. Dost mi vadí, v jakém životním prostředí v Ostravě žijeme. Smog, znečištěné ovzduší, zápach z lagun… Zejména v zimních měsících, když vystoupám na Lysou, na mě padá deprese, když vidím, pod jak obludnou smogovou pokličkou tady žijeme.
Jak strávíte léto? Pracovně nebo si odpočinete?
Bude to půl na půl. Čekají mě Shakespearovské slavnosti, hraji v pražské produkci ve Zkrocení zlé ženy. Také budu chodit klaunovat do nemocnic. Nemoci si bohužel prázdniny nevybírají a spousta dětí je v nemocnicích i v létě. A pak se těším na odpočinek. Plánuji nějaké dny u moře, na horách, na kole, v lese, s knížkami…
Profil
Tereza Vilišová se narodila v roce 1981 v Ostravě. Absolvovala jazykové gymnázium a souběžně navštěvovala Herecké studio Mileny Asmanové. Vystudovala DAMU v Praze. Dva roky byla v angažmá Moravském divadle Olomouc a následně devět let ostravském Divadle Petra Bezruče, které po této sezóně opouští. U Bezručů bude dohrávat představení, v nichž je obsazena. Hostuje v pražském Divadle Na Zábradlí (Anna Karenina, Boarding Home, maximálně hořký) a v Redutě v Brně (Anna Karenina). Zahrála si v televizních filmech, např. Hypermarket, Ženy, které nenávidí muže, Occamova břitva a v seriálu Kriminálka Anděl, spolupracuje s Českou televizí na pořadu Čítanka. Sedm let pracuje v Moravskoslezském kraji jako Zdravotní klaun pro organizaci Zdravotní klaun o.p.s. Je svobodná, bezdětná.
