Jste ostravským galeristou a zároveň soudním znalcem, takže máte dobrý přehled o tom, jak velkou šanci má Ostravák, že si koupí padělaný obraz?
Situace s padělky obrazů je tristní u nás i ve světě. Až 40 procent prodávaných výtvarných děl jsou padělky.
Kdo obrazy padělá? Jsou to třeba akademičtí malíři?
Ne vždy, ale vím o případech, kdy studenti akademie dělali obrazy na zakázku. Je třeba si uvědomit, že padělání obrazů je organizovaný zločin. Málokdy na tom dělá jeden člověk. Organizátor zadá vytvoření díla a pak má lidi, kteří zajistí distribuci. Ti vytvářejí legendu, že obraz se našel někde na půdě nebo je dědictvím. Nastrčený člověk pak takovou věc zkouší prodat ve starožitnostech.
Několik padělatelských skupin působilo i na Moravě. Můžete mluvit o nějakých podrobnostech?
Například výtvarník, jehož kauza ještě probíhá, padělal autory z Valašska, jako jsou Schneiderka, Hofman nebo Podešva. Prodával je z ateliéru, lidé je kupovali a prodávali za vyšší cenu dál. Ceny se pohybovaly v řádech desítek tisíc, což je pro padělatele nejnižší cenová hladina. Jeho jméno však zatím nemohu prozradit.
Nejčastěji se ovšem padělá Filla, Čapek nebo Špála, anebo světoví autoři. A to je případ, který nyní řeší Krajský soud v Ostravě. Zde mohu být konkrétní. V kauze figuruje Jiří Včelař Kotas, který kdysi kandidoval na prezidenta republiky a byl poradcem Václava Klause. Poté však sklouzl k této činnosti.
Kotas nabízel padělané obrazy světových malířů?
Obrazy světových autorů vytvářela plzeňská malířka, která byla později zatčena. Kotas malby „Marca Chagalla“ nebo „Vasilije Kandinského“ a dalších jezdil nabízet na Ostravsko. Oslovení lidé věděli, že tato díla se ve světě prodávají za 50 až 80 milionů dolarů, a zde je kupovali za pět milionů korun. Proč se ale nikdo na věc nepodíval z druhé strany, že se v Ostravě nabízí za pět milionů korun Chagall, který se dá prodat ve světových aukcích dvěstěkrát dráž? Toto nikdo neřešil a kupci měli pocit, že by mohli levně přijít k dobrému obrazu.
Jak jste jako soudní znalec odhaloval padělky?
Některé později falšované malíře jsem znal osobně, navštěvoval je v ateliérech a poznal jejich tvorbu. Většinou se však setkávám s diletantskými falzy. Jen výjimečně bývají padělky na vynikající úrovni. Pak se zkoumá stáří, složení barev nebo způsob ukládání prachu, což dělají specializované ateliéry v Národní galerii.
Padělají se i žijící autoři?
Setkal jsem se s tím, i když to není běžná věc. Před pár lety byla třeba odhalena padělatelská dílna v Brně. Měli tam obrazy Kristiána Kodeta a vyšetřovatelé jej přizvali, aby určil, zda jde o originály nebo falza. Nebo Jan Kanyza. Ten dokonce sám objevil na internetových stránkách padělek svého obrazu, který nabízela pražská aukční síň.
Objevují se i padělky ostravských autorů?
Žádné jsem neviděl. Ceny jejich obrazů totiž nejsou tak vysoké, aby se je vyplatilo padělat.
Hovořil jste o padělatelských dílnách. Ale prý se stává i to, že někdo koupí levně nepodepsaný obraz a dopíše na něj jméno významného malíře?
Ano. Dílo méně slavného autora nebo následovníka významného malíře, který tvoří v jeho duchu, se takzvaně resignuje, tedy znovu podepíše jménem významného umělce, a vydává za jeho dílo. V českém prostředí je například za Antonína Slavíčka vydáván J. K. Sigmund. Sigmundovy obrazy se dají pořídit za deset tisíc, Slavíčkovy stojí miliony. Občas je dokonce jméno dobrého autora napsáno na obraz, který s ním nemá nic společného.
Vím o případu, kdy galerista či obchodník s uměním z nedalekého města vědomě nabízel ostravským starožitníkům padělaný obraz. Je to běžná situace?
Vím, o koho jde. Dotyčný člověk mi nosil k ověření různé autory, i významné ruské malíře Levitana nebo Šiškina. Přestože šlo o špatná falza, vědomě je nabízel dál a dokonce se dostaly do aukce.
Může se stát, že obchodník nebo galerista koupí obraz, o němž je přesvědčen, že jeho autorem je významný umělec. U znalce si ověří, že tomu tak není. Přesto dál nabízí obraz jako originál…
Rád bych se zeptal i na vaši galerii. Co vás přivedlo k založení Chagallu?
Pracoval jsem v kultuře a k založení Výtvarného centra Chagall mě vedla skutečnost, že koncem 80. let zde byl nedostatek materiálu a potřeb pro výtvarníky. Navíc služby byly roztříštěné. Když někdo chtěl zapaspartovat obraz, musel jít do knihařství a dodací lhůta byla tři měsíce. Poté si vyzvedl paspartu a jel si j zarámovat do Mariánských Hor, kde to trvalo taky nějaký měsíc.
Chtěl jsem, aby služby byly komplexní a na jednom místě – od prodeje výtvarných potřeb, přes rámování a paspartování. K tomu bar, kdyby někdo chtěl zakázku na počkání, aby měl kde počkat. Součástí je výstavní síň a měli jsme i vlastní tiskárnu. S nadsázkou jsem říkal, že jsme měli uzavřený cyklus. Výtvarník u nás zakoupil potřeby, vytvořil umělecké dílo, to si tady nechal zarámovat, udělal výstavu, a co u nás utržil, propil v baru.
Vyplatí se provoz galerie po ekonomické stránce?
V současné době je to velmi složité. Pomáhá nám tradice, to, že jsme tady od roku 1990. Máme klienty, kteří u nás pravidelně nakupují. Obchod s uměním se ale v posledních letech hodně zredukoval.
Ještě před zhruba 15 roky existovaly tři skupiny kupujících. Náhodná vrstva, kdy si lidé přišli koupit dárek k narozeninám nebo svatební dar. Druhá vrstva byla široká a tvořili ji lékaři nebo právníci, kteří sbírali umění pro svou radost. Nejužší vrstvou byli zanícení sběratelé. V současné době první dvě skupiny téměř neexistují a zůstali jen sběratelé.
A je v Ostravě hodně sběratelů výtvarného umění?
V celé České republice je jich odhadem 200, na Ostravsku možná deset. Vyžadují špičková díla, která mají svou historii a která byla v minulosti publikována ve výstavních katalozích. Často se ale stává, že zdejší sběratelé se možná chtějí zviditelnit a jedou raději do Prahy na aukci, kde koupí dílo za víc, než by za něj dali v Ostravě.
Chápu správně, že koupí stejný obraz dráž na aukci než v přímém prodeji v galerii?
I to se stalo. U nás v galerii obraz nekoupili a vydražili jej o hodně dráž na aukci, kde navíc zaplatili i aukční přirážku.
Můžete prozradit, o obrazy jakých malířů se jednalo?
Stalo se to u malby Antonína Procházky. V Ostravě jsme ji prodávali za 500 tisíc, v aukci tento obraz vydražil ostravský sběratel za 1,5 milionu korun. Podobná věc se stala u obrazu Emila Filly a dalších autorů české moderny.
Využívá vaše galerie také granty?
Fungujeme bez sponzorů a grantů. Ovšem na vydání knihy o Heleně Salichové a na dva díly fotopublikace Mizející Ostrava od Květoslava Kubaly jsme od města Ostravy dostali příspěvek na vydání. Knihy mají vztah k historii města, proto je Ostrava podpořila.
Jak se jako galerista díváte na to, že si lidé kupují v hypermarketech reprodukce? Jsou originály vážně tak nedostupné?
Záleží na vkusu. Někdo si chce vyzdobit interiér a líbí se mu reprodukce, kterou koupí v hypermarketu. Paradoxně reprodukce bývají dražší než originální díla. Stojí i několik tisíc. Za to si pořídíte kvalitní grafiku nebo i olejomalbu regionálního autora. Když koupíte reprodukci a odvezete si ji z obchodu, je její tržní cena prakticky nulová. Už ji neprodáte. Umělecké dílo má naopak estetickou i finanční hodnotu. U originálů jde cena málokdy dolů, časem se většinou zvyšuje. Proto bych doručoval každému koupit si originální obraz nebo grafiku.
Profil
Petr Pavliňák se narodil 8. října 1946 ve Strážnici. Vystudoval propagační výtvarnictví na Střední průmyslové škole stavební v Ostravě, teorii a dějiny kultury na Palackého univerzitě v Olomouci, čtyřsemestrální dějiny umění na Univerzitě Karlově v Praze a uměleckou fotografii na Lidové konzervatoři v Ostravě. V roce 1990 založil Výtvarné centrum Chagall. Je autorem monografii o výtvarných umělcích, vydal Slovník českých a slovenských výtvarných umělců. Je činný jako galerista, malíř a fotograf, působí také jako soudní znalec v oboru výtvarné umění 20. století. Petr Pavliňák je ženatý a má dvě děti.